Friday, April 25, 2008

Pro Vernův pobyt na Islandu jsme měli více než dost důkazů přímých i nepřímých - především vlastnoruční podpis spisovatelův na fotografii věnované mému dědečkovi a dokonalé znalosti krajiny i zvyků obyvatelstva, popisovaných daleko důkladněji než v ostatních románech z krajů, kde spisovatel nikdy nebyl.
Malou - řekl bych "vedlejší" záhadou byl Thorgunnův nález několika druhů brouků téhož rodu právě v kráteru Sneffelsu, ačkoli by, podle Jyrryho tvrzení, neměli být nikdy pohromadě. Dopsali jsme samozřejmě Leifu Thorgunnovi, aby potvrdil místní původ zaslaných brouků a podle možnosti zaslal ze Sneffelsu další materiál, odpověď však dlouho nedocházela. Snad byl Leif právě na cestách.
Hlavní otázkou, která vzrušila celou naši malou společnost, totiž mne, Jyrryho a v poslední době také slečnu Královou, bylo, proč Jules Verne tak důkladně zahlazoval stopy svého pobytu na Islandu.
Vymýšleli jsme všechny možné i nemožné důvody. Domněnku, že by se snad byl Verne dopustil zločinu a snažil se smazat jeho stopy, jsme zavrhli okamžitě. Vždyť Verne byl člověkem mírným a nadevše spravedlivým.

Saturday, April 19, 2008

Infračervená fotografie, které dneska užívají kriminalisté celého světa, badatelé i technici, splnila svůj úkol výborně. Však ji tamhle vidíte na stěně v rámečku. Jednak proto, že byla na začátku naší opravdové známosti s Jiřím, jednak pro svůj význam v celé historii Díry svatého Patrika. Četla jsem na ní zrovna to, co teď vy. "Překrásná Honorina" byla opravdu připsána dodatečně. Pod ní byl původní nápis, vlastně jen jedna věta. Rozluštila jsem ji i se svou prabídnou francouzštinou
"Zajímavý kus starého pergamenu s nějakým tajným písmem - uvidíme!"
Nu - a to už je vlastně všecko. To víte, že jsem hned letěla na poštu a poslala Jirkovi telegram, zaplacený z kapesného, pevně určeného na nákup orlonek:

domnenky potvrzeny stop skutecne nalezl rukopis na pergamenu stop stranky o islandu z deníku asi vytrzeny
kralova

Byla bych tam nejraději připsala:

uz bych byla zase nejradeji od tech motylu u tebe hrome vzpominam
alena

Ale to by se byl nic netušící Jirka, tehdy vlastně pro mne ještě pan doktor Kameník, asi k smrti polekal. Telegram byl tedy naštěstí krátký a mně ještě zbylo i na ty orlonky.
Asi za týden jsem byla s motýly hotová, sbalila jsem fidlátka a jela domů, přecpána novinkami pro Jirku.

Kapitola 6 - doktor Bjelke zvážní a nakonec má radost
Naše trochu klukovská senzace s akcí VAI začala být po návratu slečny Králové z francouzské služební cesty vážným problémem. Její telegram jsme, upřímně řečeno, nejprve nebrali tak docela vážně, ale snímek, který přivezla, i podrobný popis velmi vtipného postupu pátrání v amienském muzeu Julesa Verna byly zcela přesvědčující.
Situace tedy vypadala asi takhle, dovolíte-li ji zopakovat.: Jules Verne za své návštěvy v Amiensu roku 1856, kdy se ucházel o svou nastávající manželku Honorinu, nalezl prastarý pergamen s rukopisem Arna Saknussema. Jestliže ho použil v knize Do středu Země beze změny - a tomu nasvědčovalo dobrozdání profesora Sörenssena -, uváděl pergamen místo, kterým lze sestoupit do nitra zeměkoule. Jules Verne také Island navštívil, pobýval dokonce zcela nepochybně v roce 1861 poblíže kráteru Sneffelsu, kterým může být podle Saknussemova tvrzení sestup proveden, o svém pobytu se však nejen nikdy a nikde nezmínil, ale zničil dokonce poznámky o něm v cestovním deníku i celkem nevinnou větu o dávném nálezu pergamenového útržku s tajným nápisem.

Wednesday, April 09, 2008

Uf - milý redaktore - to byla práce! Asi nejtěžší za celý můj mladý život - ale nakonec jsem přece jen dědouška přesvědčila, že nechci velevzácný deník, poklad všech vernovských badatelů, ukrást ani zničit, ale jen jedno jediné místečko ofotografovat, a to ještě za jeho přísného dohledu. Cupital vedle mne, bojácně se ohlížel, jestli ho nikdo z představených nevidí a nebude-li mít ze svého odvážného činu nějakou patálii. Nu - všechno dobře dopadlo. Za chvíli jsme byli v hotelu, kde jsem byla ubytována. Naštěstí jsem si tam nechala svoji exaktu pro případ, kdybych přece jen utrhla chvilku na fotografování něčeho jiného než právě motýlů. Nu a to víte, fotografka! Táhla jsem s sebou celou spoustu všelijakých většinou zbytečných hejblat a mezi nimi také tzv. černý filtr, propouštějící jen neviditelné, infračervené paprsky, a vhodný film. Položila jsem deník na okno (dědoušek umíral hrůzou, že spadne z osmého patra dolů na ulici), našroubovala filtr a nadělala pro jistotu asi dvacet snímků toho vyškrábaného místa.
Když fotografování skončilo, přitiskl dědoušek deník k sobě jak deset let oplakávaného prvorozence a chystal se co nejrychleji se svým pokladem zmizet. Tak rychle jsem ho ovšem nepustila - nejdřív jsem se musela přesvědčit, že se snímky povedly, čili vyvolat film v improvizované temné komoře, kterou jsem bez vědomí hotelové správy zřídila v koupelně, abych mohla tu a tam vyvolat alespoň několik snímků ještě po návratu do hotelu z muzea, kde se na mne všichni zaměstnanci tak asi kolem páté hodiny začínali mračit jako čerti. Trvalo to skoro půl hodiny. V pokoji za dveřmi bylo ticho, neozval se ani hlásek. Že by děda utekl? myslela jsem si. Ale ne - když jsem konečně s vyvolaným a ustáleným filmem opustila svou koupelnovou temnou komoru, spal docela pokojně, zabořený do křesla ...

Monday, April 07, 2008

Pro jistotu jsem však přesto požádala hodného dědečka, vedena okamžitým nápadem, aby mi laskavě našel ještě Vernovy spisy o době strávené před svatbou na námluvách v Amiensu. Usmála jsem se na něj za to co nejsvůdněji, aby náhodou neztratil trpělivost a nevyprovodil mne ze dveří. Pomohlo to. Za chvíli jsme se už dívali na stránku popsanou samými Honorinami. Honorina se vyskytovala v každé větě alespoň dvakrát a Jules Verne, budoucí geniální a světoznámý spisovatel, horoval o své vyvolené stejně hloupými a otřepanými větami jako každý jiný zamilovaný chlapec.
Ale počkat! Tady, na okraji stránky, bylo něco pečlivě odstraněno tvrdou gumou nebo vyškrábáno nožíkem. Právě přes ono místo běžela další Honorina, tentokrát pro změnu "velmi krásná v bílých šatech".
Možná že jsem si to jen namlouvala, ale i tenhle inkoust se mi zdál jiné barvy a dočista podobný onomu, jímž Verne připsal poslední slovo ke svému skandinávskému deníku. Upozornila jsem dědouška na vyškrábané místo. Posunul si brejle na čelo a strčil nos skorem až k papíru, ale písmo bylo skutečně odstraněno dokonale - jen drsný povrch prozrazoval dávný zásah. Ani já jsem nebyla šťastnější. Co dělat, řekla jsem si - musíš, děvče, vynaložit všechnu roztomilost a diplomacii . . .

Wednesday, April 02, 2008

A přece musel mít Verne na palubě lodi dost a dost času, aby do svého deníku o tom všem zapsal alespoň několik slov.
Největší radost jsem ale měla z třetího objevu: poslední slovo záznamu skandinávské cesty na nové stránce bylo napsané jiným inkoustem než předchozí věty. Bylo to jasné i po stu let, i když už inkoust nebyl dávno černý, ale světlounce šedý. No - zkrátka jako sto let starý inkoust.
Slovo tedy Verne nepsal současně s celou větou, ale jindy, nejspíše až dodatečně při záznamech o malém Míšovi.
Připadala jsem si namouduši jak Sherlock Holmes. Popadla mne detektivní horečka. Najednou jsem si uvědomila, že poslední věta skandinávského deníku nebyla kdysi vůbec poslední, že text pokračoval na další stránce a možná i na několika stránkách, které ale byly vytrženy a zničeny ... Jules Verne pak dopsal již jen jediné slovo, zrovna jen aby věta neztratila smysl, a pokračoval v deníku dál.
Číslování stránek deníku šlo sice správně za sebou - to ovšem nic neznamenalo. Jistě je pořídil pečlivý knihovník až později, po spisovatelově smrti. Spíš to ještě potvrdilo mé černé podezření - sešit měl totiž 284 listy. Tohle zvláštní číslo mi nešlo z hlavy: proč právě 284? Proč ne 300? Nebo 250? Pak jsem si ovšem uvědomila, s jakou rozkoší užívají dodnes Francouzi tuctů, kop a vůbec rozličných složitých a zákeřných přepočítávání v každé jiné kromě ve slušné desítkové soustavě, a byla jsem doma. Sešit měl původně 288 listů, dva veletucty. Čtyři listy tedy chyběly!
Zadrž, holka, říkal mi rozum. Třeba se spletla před sto lety děvčata v knihárně, počítající listy. Možná že Verne vytrhl docela jiné stránky, třeba na ně udělal kaňku, kdo ví ? Doktor Kameník tě prostě zfanfrněl a ty vidíš záhady i tam, kde nejsou . . .