"Ano - vidíte tam ten bělavý opar nad obzorem? To je záře grónských ledovců. Vedla k cíli islandské odvážlivce, Vikingy, kteří roku 983 pod vedením divokého Erika Rudovouse osídlili tu nehostinnou pustinu.
Aby získali pro svůj záměr přívržence, nazvali prozíravě novou vlast Groenlandem, Zelenou zemí. Ovšem - moc zeleně nenašli. Ale přesto se tam udržely statky prvních obyvatel téměř sto let a díky občasným cestám mezi Islandem a Grónskem objevil bláznivě odvážný Leif Eriksson Ameriku několik set let před Kolumbem. Přistál se svými loděmi na Newfoundlandu: později dokonce daleko jižněji, na pobřeží Virgínie."
Od sněhu vanul chlad a Alena si přitáhla zimomřivě límec kožišinového kabátku, který jí půjčila prozíravá Bjelkova maminka. Taky já jsem div nedrkotal zuby - Bjelke se jen okouzleně díval kolem sebe a Thorgunn si jako naschvál dokonce rozepjal větrovku. Islanďané! Nedaleko odtud byla kamenná boudička. benzínové pumpy. Z komína se kouřilo. Bjelke tady chtěl ponechat v úschově vůz, a tak jsme zajeli až před chatu. Zjistili jsme, že tu lze koupit nejen benzín, ale i kávu, čaj, konzervy, pohlednice s obrazem sopky a různé upomínkové předměty - figurky z lávy, zdobené kožené váčky a maličké sněžnice. Zatímco Bjelke domlouval s majitelem úschovu auta a Alena se rozhodovala, jestli má nebo nemá vyhodit pár aurarů za ne zrovna moc vkusného lávového pumprlíka, rozhrnula se hromada pokrývek, pohozených na lůžku v rohu místnosti, a vykoukla na nás stařena - opravdová stařena z pohádky, nejméně stoletá. Bjelke pak říkal, že jí nemuselo být víc než sedmdesát, že tady lidé těžkou prací rychleji stárnou - ale já vím své. Něco zakrákorala. Správce stanice ji, jak se zdálo, chtěl několika slovy umlčet a vrátit na lůžko, ale zdvořilý Bjelke, to se ví, babičce odpověděl a ta spustila jako vodopád. Klátila při řeči tělem dopředu a dozadu a mluvila rytmicky, jako by recitovala nějakou básničku.

Doktor Kameník o cestě na jeviště událostí
Konečně jsme byli před Sneffelsem. Naštěstí jsme nemuseli od samého počátku podstupovat takové štrapáce jako profesor Lidenbrock a jeho nešťastný synovec. Právě naopak Bjelkovo auto, kterému majitel mazlivě říkal Iza, vyjelo bez zastávky a bez obtíží nejsvízelnější kus cesty - stoupání od čedičových stěn fjordu Stapi skoro až k samému úpatí Sneffelsu pod dva rozeklané hroty se sněhovými čepicemi, přetrvávajícími po celé léto až do nové zimy.
Točitá silnička se opírala tu a tam o valy z obrovských balvanů, jinde se zaryla do skály, zřejmě díky práci pyrotechniků, kteří ji kdysi vystříleli. Ze silnice byly nádherné pohledy na moře, pokryté nespočetnými skalisky a balvany, obklopenými prsteny sněhobílé pěny. Bjelke si nemohl odpustit vernovský efekt, který jsem ostatně s jistotou očekával. Zastavil auto, obrátil se k západu a ukázal rukou:
"Grónsko!"
Alena reagovala, jenže nevědomky, také přesně podle Verna:
"Grónsko? Vážně?"

Jestli jako znám slečnu Královou ? To je otázka - jakpak bych ji neznal, naši Alenu? A jestli se ještě pamatuju, jak tenkrát odjížděla?
Na tu svou slavnou cestu ?
No, toť se ví! Tedy že bych ji viděl odjíždět, to jsem teda neviděl, ale ten den, co se to dozvěděla, za ní přišel ten její. No přece ten doktor. Nevím už, jak se jmenuje, ale vždycky si zapomněl potvrdit propustku a musel štandopede šlapat čtyři patra zpátky. Bylo mi ho líto, ale pořádek je pořádek, že jo?
Tak tedy ten doktor to přišel Alence říct. A hned po obědě letěla ven, celá říčná, oči jí svítily jako hvězdičky.
"Kampak, Aleno, kampak?" ptám se jí.
"Hádejte, strejdo!" zubila se.
"Do cukrárny," hádám já, "nebo na rande."
"Samá voda - a jak! Představte si, strejdo - jedu na Island!"
"Vážně - Aleno? Ale jděte! A nebude vám tam, tento, zima?"
"Jen žádný strach. Já se zahřeju!" zavolala na mne přes rameno a byla pryč. Fanfárum!
No - a to by bylo asi tak o cestě naší Aleny na Island všechno, co bych věděl, pane redaktore. Že to už stačí? Tím líp!

Jako když do mne hrom uhodí! Už skoro dva měsíce nemluvím o ničem jiném a nemyslím na nic jiného než na náš problém VAI a teď jsem na to úplně zapomněl. Nu ovšem - přece rozluštění tajemství přímo na místě . . .
A pojednou se mi začalo všecko jevit v růžovějším světle. O dva měsíce přece nebude tak zle! Jeden si tak jako tak vezmu z dovolené, čert vzal pro letošek jihofrancouzské jeskyně i s brouky. A ten druhý měsíc by třeba beze mne taky nějak přežili. Slíbím Růžkovi pytel islandských známek, aby vzal dvě služby, něco by snad mohl odpracovat. Kulich - a primáři to už nějak vysvětlím. Vždyť konečně po těch dvanácti letech mám trochu právo... No ne - řekněte sám, redaktore?
Tak jsem se zkrátka rozhodl, že pojedu. Zbýval jen jeden problém - koho vzít s sebou jako fotografa. Bjelke, přirozeně, mi poradit nemohl a jenom krčil rameny. Najednou jsem měl ohromný nápad: "Ty, Bjelke, a proč by vlastně nemohla jet Alena?" Bjelke na to, že prý neví, jestli to slečna Králová dost dobře dovede, že to prý musí být opravdu prvotřídní odborník, abych nakonec nelitoval. A jestli prý to na ni nebude moc namáhavé a kdesi cosi.
To mě dohřálo. Nejlepší odborník! To se ví, že Alena je náš nejlepší odborník, to dá rozum. Vždyť to říká sám pan profesor Obenberger a ten má nějaké nároky na ilustrace svých článků a knih! Jen jestli - napadlo mě - ji Akademie uvolní ? To není maličkost! Zase si třeba vzpomenou na nějakou sbírku motýlů a sbohem, Islande! Musí - rozhodl jsem se. Za sebe se prát nedovedu, ale když jde o jiného - panečku, to byste mne měl slyšet! Slečna Králová prostě na Island pojede, i kdyby na sůl nebylo - ať Bjelke vidí, jak ji podceňoval.
A basta!

Až se mi zatočila hlava. Přečetl jsem si dopis pro jistotu ještě jednou, jestli je opravdu pro mne a jestli jsem porozuměl správně. Nu ano - namouduši, bylo to tak!
To se ví, že jsem hned telefonoval Bjelkemu, byl zrovna v Chiraně u své mašiny. Ten koukal, panečku - že jeho starého kamaráda Jyrryho znají ve světě! No ale musím říci, když se probral z překvapení, které se mi nezdálo moc velké, měl taky hroznou radost, blahopřál mi, a když pak přišel, donesl v ruce láhev vína a v kapsách po krabici mraženého filé, prý jako pozdrav jeho vlasti, a že si ho sami usmažíme.
Trochu mu ten "pozdrav vlasti" promáčel svrchník, ale to nám náladu nemohlo zkazit.
Pak ale ve mně hrklo: A co nemocnice? Co primář ? Vždyť já přece nemohu odjet, i kdybych chtěl! Kdo by držel v sobotu služby a vůbec? Island, před chvílí tak blízký, se pojednou vzdálil zase tam, kam odjakživa patřil - někam doprostřed moře na kraj světa, kde se vždycky podle rozhlasu začíná kazit naše české počasí. Ostatně - ministerstvo zdravotnictví by se asi pěkně poděkovalo, kdyby mu jezdili blázniví doktoři po světě broučkařit.
Bjelke mne vyslechl, pokyvoval hlavou a upozornil na doložku dopisu, kterou jsem v tom rozčilení přehlédl: islandské ministerstvo školství a věd zároveň s tímto pozváním žádá vládu Československé socialistické republiky, aby na základě smlouvy o kulturní a vědecké spolupráci, uzavřené mezi ČSSR a Islandskou republikou dne atd. atd. No maucta - řekl jsem si - teď už o tom ví dokonce i vláda! Až se o tom ještě dozví náš primář, ten tanec - ne, nejde to.
Bjelke pořád jen kýval hlavou - prý škoda. Jednak pro Island, jednak pro ty nové druhy hmyzu - kdoví prý, co se s Thorgunnem stalo. Dostal zprávu, že leží s nějakým podivným onemocněním v nemocnici a broučci teď dlouho nebudou. Hlavně prý je smůla, že se nemůžeme spolu podívat do Sneffelsu, co to tam vlastně staroušek Verne hledal ...