Thursday, May 22, 2008

Na druhém konci drátu byl, jak jsem vyrozuměl, jakýsi Knud - nenapadlo mi ovšem ani ve snu, že tento Knud je islandským ministerským předsedou a že ho právě pan Lundborg skutečnými i neskutečnými důvody přesvědčuje o nutnosti vyhovět mému návrhu.
Za chvíli přišel konzul z vedlejší místnosti, udýchaný, otíraje si čelo kapesníkem, ale zářící a spokojený.
"Radujte se, doktore, máme to pod střechou!" hlaholil a už štrachal ve skříňce na zdi po skleničkách a láhvi.
"To se musí zapít! Účast toho vašeho kolegy doktora Kameníka už byla schválena a povolena - naši entomologové byli prý jeho pracemi nadšeni. A teď právě mi Knud - chci říci ministerský předseda, víte, my jsme se jako kluci dennodenně hrozně prali, bydleli jsme v jedné uličce - závazně přislíbil účast ještě jednoho pracovníka pro dokumentaci, a to podle výběru doktora Kameníka. Tak co, spokojen? Dovede táta Lundborg něco zařídit, nebo ne?"

A opět doktor Kameník, zpočátku na pochybách Nu - a pak to najednou přišlo.
Napřed jsem myslel, že Leif Thorgunn zase posílá nějaké brouky, ale tentokráte to byla moc nóbl úřední obálka, plná známek pro doktora Růžka, a vzadu dokonce s opravdovou pečetí. Skoro jsem se bál ji otevřít.
Nakonec jsem přece jenom neodolal - a údivem se posadil.
Představte si, redaktore, že moje práce znali až na Islandu, že se jim líbily, a koruna všeho - zvali mě na Island k průzkumu místních druhů jeskynního hmyzu přímo v terénu! A nejen to, směl jsem si vzít s sebou ještě fotografa podle svého uvážení.

Monday, May 19, 2008

Přístroj, který jsem vyzkoušel a pro svou vlast objednal, byl již hotov. Podstupoval právě poslední zkoušky elektronických částí. Za deset dní, nejvýše za dva týdny musel můj pobyt v Praze skončit - čekal jsem vlastně už jen na dokončení zkoušek, abych mohl přístroj osobně doprovázet na cestě přes Severní moře. V žádném případě jsem nemohl svůj pobyt, hrazený ze skromných prostředků našeho ministerstva zdravotnictví, svévolně prodlužovat.
Navštívil jsem tedy konzula pana Lundborga, který byl již seznámen s Jyrryho objevy v našich jeskyních, a obstaral dokonce překlady jeho vědeckých článků do naší mateřštiny, aby mohly být v Reykjavíku posouzeny.
Přinesl jsem s sebou ukázky snímků slečny Králové, které se mi od ní podařilo pod jakousi záminkou nenápadně vypůjčit, a za chvíli jsem už pana Lundborga dokonale přesvědčil, že účast zkušeného fotografa nebo, přirozeně, fotografky, znalé speciální práce s fotografováním drobného hmyzu, by nejen neobyčejně obohatila možnosti plánovaného výzkumu doktora Kameníka, ale i podstatně přispěla k propagaci přírodních zajímavostí naší vlasti ve světě. Dobrý pan Lundborg, ačkoli jsem jej právě vyrušil z pilné práce na přehledu českého tisku, součásti pravidelných povinností všech zastupitelských úřadů, okamžitě zahájil činnost. Byl jsem ve vedlejší místnosti a slyšel jsem jen občas nějaké slovo.

Thursday, May 15, 2008

Zavrhli jsme i další možnosti - například milostný románek, který by chtěl nezdárný Jules zatajit před Honorinou. Verne, až do konce života vroucně milující svou choť, docela jistě na nic podobného ani nepomyslel, zejména ne v době, kdy mladí manželé čekali prvního malého Verna-juniora.
Nakonec jsme se shodli, že Verne objevil na Islandu, a to pravděpodobně v kráteru popsaném v Saknussemově pergamenu, cosi, o čem se neměl svět dozvědět. Otázku, proč tedy vůbec vznikl román Do středu Země nebo proč Verne nezměnil podstatné části rukopisu, nepřeložil děj do jiného konce světa nebo alespoň do jiného cípu Islandu, jsme ovšem z Prahy rozluštit nemohli. Po nekonečných rozhovorech s Jyrrym a občas i se slečnou Královou jsme se uspokojili touto domněnkou: nález byl takového druhu, že se spisovatel přece jen neodhodlal úplně jej zatajit a přenechal další průběh událostí osudu. Jak se později ukázalo, byla tato domněnka správná.
Nemohu zatajit jistou závažnou okolnost - ačkoli jsem v rozpacích, jak do toho. Věřím ovšem, milý pane redaktore, že mého sdělení nezneužijete! Povšiml jsem si, na rozdíl od Jyrryho, že slečna Králová nevyhledává naši společnost a nezajímá se o problém VAI jen ze zvědavosti, nebo dokonce z literárněhistorického zájmu. Slečna Králová se prostě do Jyrryho - zamilovala. Nijak jsem se jí nedivil - doktor Kameník je skvělý člověk. Pozoruhodné ovšem bylo, jak naprosto si nebyl této skutečnosti vědom, ačkoli se mu slečna Králová také velmi líbila a nejednou mi to říkal.
Jako Jyrryho přítel jsem měl z tohoto vývoje událostí velikánskou radost - to bylo pro Jyrryho právě to pravé! Tuším, že už jsme mluvili o příznacích vyčerpanosti a nervového podráždění, které jsem na něm pozoroval. Nuže - jeho stav se nezlepšoval, spíše naopak. Nervové napětí nad prací s popisem a vědeckým zařazením nových nálezů jeskynního hmyzu, usilovné přemýšlení o naší akci VAI a noci strávené s celou hromadou Vernových knih a životopisů, samozřejmě kromě vlastní lékařské práce v nemocnici, byly stále zřetelněji na Jyrrym vidět. Věděl jsem, že musí velmi brzy dojít ke změně prostředí i způsobu života, nemá-li jeho únava a podrážděnost přejít ve vážnou chorobu. Rozhodl jsem se tedy urychlit svůj plán a vzhledem k nové situaci ho trochu rozšířit. Času nebylo nazbyt.

Friday, May 02, 2008

Poněkud pravděpodobněji zněla myšlenka, vyslovená slečnou Královou, že totiž Verne, vylákán podvrženým pergamenem, napsaným nějakým vtipálkem, nebo třeba i pergamenem pravým, skutečně odjel na Island, prohledal Sneffels a... nenalezl zhola nic. Z obavy před výsměchem přátel nikdy o svém dobrodružství nevyprávěl a písemná svědectví o něm zničil. Snad proto, aby se mu nesmáli ani jeho dědicové a potomci.
Nebudu vás, milý pane redaktore, zdržovat psychologickým rozborem, kterým jsem naprosto zavrhl i tuto možnost na základě podrobného studia Vernova života z knih, sehnaných v pražských knihovnách i antikvariátech nesmírně zaujatým Jyrrym. Zkrátka - jednou z charakteristických známek Vernovy povahy byl sklon k výsměchu sobě samému. Verne nikdy nevynechal příležitost pobavit přátele na svůj účet. Převlékal se rád do rozličných maškarních kostýmů, hrál směšné figurky, a hlavně ani jeden jediný svůj zážitek, v němž hrál komickou úlohu, neopomněl zaznamenat v některé z povídek - tak třeba i své nezdařené první a poslední lovecké dobrodružství z jediného dne, který za celý svůj život věnoval honu a jehož obětí byl roku 1859 v Pikardii - prostřelený četnický klobouk . . . Snad byla tato povahová vlastnost jakousi obranou proti možnému posměchu - Verne totiž trpěl křečovitým stahováním poloviny obličeje, a takové obranné reakce se zejména v mládí velmi snadno osvojují - kdo ví ? Rozhodně vás nebudu unavovat svým psychiatrickým povídáním. Zkrátka, slečna Králová se také mýlila.