Tak rozrušený, že mi vypadlo celých pětadvacet let života?" rozmrzele se zeptal McCoy. Zdálo se, že Spock je touto otázkou zmaten.
"Myslím, že jste to neslyšel. Má amnézie je svým původem psychologická. Nedošlo k poškození mozkové tkáně, to jen duše je příliš slabá na to, aby zvládla stres. To poraněni hlavy jen prostě uvedlo do pohybu útěk před čímsi."
Spock se zarazil v náporu na jídlo. "Útěk před čím?"

"Pokládal jste to za škodlivou směs, avšak po pár úvodních pokusech jste namíchal kombinaci, která je pro mne docela přijatelná." Dopil zbytek tekutiny.
McCoy se zamračil na poslední kousek obloženého chleba. "Zdá se, že si s vlastním zdravím takové starosti nedělám." Jeho slabý hlas způsobil, že Spock pozvedl obočí. "Podle mých lékařských záznamů jsem požil poměrně dost jiného druhu škodliviny krátce předtím, než jsem si roztříštil lebku." Zahleděl se přes stůl. "Byl jste přitom, když k tomu došlo. Byl jsem na smrt zpitý. Proto jsem upadl."
Spockův výraz pohasl. "Ano, pil jste." Vzpomněl si na situaci, kdy byl s McCoyem v jeho kabině. "Ale šlo o něco víc," dodal po kratičkém zamyšlení. Pomalu si to probíral ve vzpomínkách a snažil se rozptýlit mlhu, kterou mu je zastřel nával práce a vzrušení onoho dne. "Fyzické vyčerpání... a napětí." Spockova reakce na citové ovzduší se projevovala výrazněji, než nahlas přiznával, ale McCoy jeho postřehy přijímal bez palčivé vztahovačnosti.
"Byl jste rozrušený," konstatoval energicky Spock. "A to způsobilo vaši nepozornost mnohem víc než alkohol. Takovým citovým okénkům podléhají lidé a jde v jejich druhu o endemický jev."

"Mrkvová šťáva?" dohadoval se McCoy. "Promiňte, nic mi do toho není." Kvapně se snažil otázku stáhnout, když viděl, že Spock chvíli nic neříká.
"Jak jsem již řekl, lidské společenské mravy mě neurážejí." Spock pozvedl sklenici, jako by to byl exemplář k rozboru. "V tomto nápoji je beta karoten jen jednou z více složek," Vyjmenoval dlouhý výčet vitamínů a doktor znal jen některé. "Jsem napůl člověk a napůl Vulkánec, a tak tato směs nezbytně doplňuje mou stravu, neboť biochemicky vyžaduji zcela ojedinělou kompozici výživy." Toto odhalení McCoy přijal se zdvořilým zájmem. Spock pokračoval: "Tento nápoj jsme vyvinuli brzy poté, co jste nastoupil do služby na Enterprise. Říkal jste tomu oranžové bláto a radil jste mi, ať to piju nejméně jednou týdně."
"Aha. Tak aspoň doufám, že to chutná líp, než to vypadá," soucitné poznamenal McCoy.

"Mrkvová šťáva?" dohadoval se McCoy. "Promiňte, nic mi do toho není." Kvapně se snažil otázku stáhnout, když viděl, že Spock chvíli nic neříká.
"Jak jsem již řekl, lidské společenské mravy mě neurážejí." Spock pozvedl sklenici, jako by to byl exemplář k rozboru. "V tomto nápoji je beta karoten jen jednou z více složek," Vyjmenoval dlouhý výčet vitamínů a doktor znal jen některé. "Jsem napůl člověk a napůl Vulkánec, a tak tato směs nezbytně doplňuje mou stravu, neboť biochemicky vyžaduji zcela ojedinělou kompozici výživy." Toto odhalení McCoy přijal se zdvořilým zájmem. Spock pokračoval: "Tento nápoj jsme vyvinuli brzy poté, co jste nastoupil do služby na Enterprise. Říkal jste tomu oranžové bláto a radil jste mi, ať to piju nejméně jednou týdně."
"Aha. Tak aspoň doufám, že to chutná líp, než to vypadá," soucitné poznamenal McCoy.

"Dobrý den, pane Spocku. Nebo bych měl spíše užít vaší vojenské hodnosti?" Důstojník na něj hleděl zpříma, takže pozdrav byl asi jak se patří.
"Na Enterprise zastávám jak funkci prvního důstojníka, tak vědeckého důstojníka, a hodností jsem korvetní kapitán." Spock pokračoval ve výkladu s vážným výrazem, který jen zvyšoval McCoyův zmatek. "Tu a tam bývám touto hodností označován, ale obvykle mě tak oslovují mladší důstojníci. Nebo i starší, ovšem jen při formálním styku." Na doktorové tváři svitl slabý zákmit pochopení. "Pane Spocku je zcela vhodné," uzavřel výklad Spock.
Doktorovi se trochu ulevilo. "Mám totiž potíže s pamatováním jmen, a tak je pro mne snadnější, když je méně titulů. Dnes ráno jsem povýšil jistého řadového příslušníka na poručíka." McCoy se odmlčel a s údivem pozoroval, jak rozmanitá zelenina a v jakém množství rychle mizí ze Spockova talíře. "Fakticky tady na té vaší Enterprise prožívám jakýsi kulturní šok. Mám jen nepatrnou povědomost o kosmické Flotile... tedy měl jsem před dvaceti pěti lety..."
Spock reagoval klidně. "Ovšem. Flotila, to je svět sám pro sebe. Na nezasvěcené může působit podivně. Když jsem odešel z Vulkánu, měl jsem také takový pocit." Jakmile se podstatně snížila zelená hora na jeho talíři, objevila se na tácu pořádná sklenice. Spock si z ni usrkl trochu temně oranžové tekutiny.

"To nebude nutné," ozval se za ním rázný hlas. "Za doktorovo blaho přebírám teď odpovědnost já." K McCoyově překvapení se k nim přiblížil vulkánský první důstojník.
"Děkuji vám, pane," vděčně řekla Uhura. Usmála se na McCoye, vzala svůj tác a zvedla se k odchodu. Její místo zaujal Spock, který si přinesl horu zeleného salátu.

"Přesně to jsem si myslel. Trpíte pokročilou narkoleptickou halucinací. A pokud s tím ihned něco neuděláte, budete na tom moc špatně. Doporučuji vám co nejvíce odpočinku ve vaší kabině."
Stále váhala. "Ale přece jen bych vás neměla nechat jen tak."
McCoyův obličej zrudl. "Slibuji, že se už nezatoulám do cizího území." To ráno, když vystoupil z turbovýtahu na cizí palubu a trochu se tam prošel a porozhlédl, pronikl až do výzkumných technických laboratoří. Před poraněním ho sice uchránila antigravitační bezpečnostní pole, ale skoro hodinu tam zůstal trčet, než jeho volání o pomoc zaslechl kolemjdoucí člen posádky. "Kromě toho se mohu těžko dostat do nesnází, když tu takhle sedím a krmím se obloženým chlebem. Jestli vám to udělá dobře, zavolám si ozbrojeného strážníka, aby mě odvedl zpět do lodní nemocnice."

"Nenudím vás, paní?"

Uhuřiny tmavé oči se rozšířily a vypadaly jako užaslé probuzením. "Vůbec ne, pane doktore. Slyšela jsem každičké slovo, které jste vyřkl."
"Poručíku Uhuro, už jsem nic neřekl aspoň pět minut, ale čekám na to, až se zřítíte do polévky." Usmál se nad tím, jak zrozpačitěla. "Měla byste to raději dojíst, než vám to vystydne." Zakousl se do svého obloženého chlebu. V rohu jídelny seděli spolu sami, kdežto u ostatních stolů byly rozesazeny,únavou zamlklé skupinky členů posádky.
McCoy sledoval, jak Uhuře opět klesá hlava ospalostí. "To tu na lodi nikomu nedají šanci, aby se vyspal?"
"V poslední době ne," řekla Uhura, položila si na stůl ruku a s tváří v dlani si podpírala hlavu loktem. "Od té doby, co na nás zaútočili."
"Pokud jde o tuhle válku, kterou vedete..." ptal se McCoy. "Ale to ve skutečnosti žádná válka není," zívla Uhura. "Aspoň zatím ne. Stále se pokoušíme..."
Z interkomu se pojednou vydralo vysoké zakvílení a rozlehlo se celou jídelnou. V sílícím kvílení se začalo ztrácet klení a mrzuté mručení posádky. Hluk ustal po několika nepříjemných sekundách stejně náhle, jako začal. Na okamžik bylo ticho. Potom se vrátila předchozí mručivá konverzace.
"Co teď děláte?" zavrněla Uhura a stočila pohled vzhůru, jako by chtěla proniknout stropem. "Pokaždé, když se mi podaří uvést spojení do chodu, opraváři mi to zas a zas celé pomotají. Jestli se mi nepodaří pročistit spojení na lodi, kapitán si na mně smlsne, ale i kdybych se přetrhla vejpůl, pořád bych to všechno nemohla stačit."
"Ale potom byste neměla mařit svůj mimoslužební čas na to, že mě hlídáte jako mrně," řekl McCoy. "Buďte tak hodná, seberte se a jděte se raději vyspat."
Poručík Uhura zavrtěla hlavou. "Slíbila jsem Dianě, že dám pozor..."
"Takovýmahle krhavýma očima stejně nemůžete nic vidět." McCoy jí mávl rukou před obličejem. "Kolik prstů vidíte?"
"Sedm," řekla Uhura a rozesmála se.

Kirk se pokoušel

nějak doktora oživit a zjistit, jak se přizpůsobuje životu na palubě kosmické lodi, ale dopadlo to spíš tak, jako by státní návladní jednal s nepřátelsky naladěným svědkem. Na každou otázku McCoy odpovídal prostě ano nebo ne a přitom se zuřivě díval na své boty.
Kirk se nad důstojníky smiloval a ohlásil, že jejich utrpení končí. Jak Scotty, tak McCoy se vytratili z kabiny tak čile, že nebylo potřeba více dokazovat, jakým fiaskem skončilo toto shromáždění.
"Spocku," Kirk oslovil prvního důstojníka, aby mu neodešel jako ti druzí dva.
Spock zdvořile vyčkal, až se Kirk znovu ozve.
"Kdyby byl McCoy... sám sebou, myslím, že by pochopil, proč vám tohle říkám." Po kratičkém zaváhání Kirk stručně nastínil výklad McCoyovy amnézie tak, jak jej slyšel od doktorky Dysonové. "Musíme zjistit, čemu se snaží uniknout, musíme najít nějaký způsob, jak ho z toho dostat, dříve než doplujeme na kosmickou základnu."
Vulkánec na okamžik o věci přemýšlel a pak řekl: "Kapitáne, v této situaci se dá jen omezeně využívat logika."
"Nežádám logiku," řekl Kirk, "žádám přátelství."

"Tak mi, proboha aspoň neříkejte pane," promluvil vážně Scott. "Strávili jsme spolu příliš mnoho nocí nad lahví skotské na to, abychom se teď vyžívali ve formalitách, amnézie sem, amnézie tam."
"Jak myslíte, pane Scotte."
Šéfinženýr se znovu zamračil. "Scotty."
"Pane?" zeptal se McCoy.
Scotty smutně zavrtěl hlavou. "Ale, to už je jedno."
Jakmile skončilo představování, veškerá konverzace uvázla na suchu. Scotty se příliš zabýval přerušenými opravářskými pracemi, než aby udržoval zdvořilé povídáni. Spockovo společenské chování bývalo pak i v nejlepších případech na úrovni naprosté neotesanosti. Nyní byl prostě jako kus ledu. McCoy zůstával zatvrzele němý. Za normálních okolností by nepohodlné mlčení protrhl smělým náporem na Spockovu důstojnost nebo by roztomilého Scottyho vyprovokoval k smíchu. Nikdy nebýval zamlklý a mrzutý.

"Pohov," řekl Kirk, zpola žertem. McCoy typickým způsobem svěsil ramena a prohnul záda, ale na jeho usmívající tváři nebylo znát uvolnění. Kirk si poprvé uvědomil, jak se McCoy musí cítit příšerně nepohodlně.
"Omlouvám se, že jdu pozdě," mumlal doktor, ale žádný důvod opoždění neuvedl.
Kirk pokročil vpřed, aby.ho pozdravil, přitom již ztratil předchozí podrážděnost a táhl McCoye do středu kabiny.
"S prvním důstojníkem Spockem jste se již setkal..." McCoy sebevědomě přitiskl paži k boku, když si s Vulkáncem vyměňoval pozdrav pokývnutím hlavy.
"A tohle je šéfinženýr Scott."
McCoy se obrátil k druhému muži a ukázalo se, že není připraven reagovat na ruku, kterou mu podával Scotty. "Dobrý den, pane, těší mě."

Vědecký důstojník se posadil ke stolku s počítačem a rychle se pohroužil do rozhovoru s ústřední databankou. Scotty prostě zevloval do prázdna. Nepotřeboval nic víc než čistou zeď a v duchu si na ni promítal hlavní obvody motorů, a tak se připravoval na další opravy. Oba muži naprosto nevěnovali pozornost tomu, že se Kirka zmocňuje podrážděnost.
O deset minut později se rozletěly dveře a do kabiny vklopýtal McCoy, kterého sem zřejmě dostala jakási ruka, postrkující ho silně zezadu. Ruka v mžiku zmizela a dveře se zase zavřely. McCoy stanul nehybně u jejich rámu. Díval se na tři důstojníky a tělem zaujímal postoj, který se jen vzdáleně podobal stání v pozoru.

"Scotty?"

"Copak?" Jeho hlas se zase probudil.
"Přišel jsem, abych tě pozval k sobě. Dnes bude později u mne neformální shromáždění."
Šéfinženýr překvapeně zamrkal. "Já se děsně omlouvám, kapitáne, ale v mým plánu oprav mi nezbývá moc času na společenskej život."
"Jde o doktora McCoye. Rád bych... ho představil důstojníkům z velení."
Scotty se narovnal a postavil se. Mezi nohama mu právě projížděly poslední svitky kabelu. "Tak je to přece pravda, že ztratil paměť. Slyšel jsem o tom, ale moc jsem tomu nevěřil. Tak tedy bude představen, dobrá, přijdu tam."
Scotty dostál svému slovu a jako první se dostavil do Kirkovy kabiny. Hned za ním přišel Spock. Chyběl jen čestný host. "Přes amnézii zůstávají zachovány jisté osobnostní rysy doktora McCoye," poznamenal Spock, když nastal čas shromáždění a McCoy se dosud neobjevoval.

Kirk se otočil,

aby se přesvědčil, kdo to hovoří. Za nejistě stojící pyramidou plochých krabic vyčnívala rozcuchaná kštice černých vlasů a pár očí barvy zeleného mechu. Kirk zachytil horní krabice, dříve než se zřítily na podlahu, a objevil mladou ženu v červeni technického stejnokroje.
"Pan Scott nebyl na palubě sedmnáct už od včerejška," řekla a přenesla část zátěže na druhou stranu, aby udržela rovnováhu. "Nosím mu tyhle kabelové spoje na doplňovací ověření."
Na tyhle práce Becker zapomněl. Vlastně se zdálo, že zapomíná na všechno.
"Nedělejte si starosti, pane. Právě teď není ve službě. Nevím ani, jestli je teď vzhůru."
Odváděla Kirka a přitom opatrně našlapovala, aby nezakopla o poházené roury, nástroje a opraváře. Jak předpověděla, Scottyho našli ve skladu. Opíral se o mohutný kotouč splétaných kabelů. Hlava mu klesla vpřed na prsa. Když Kirk s mladou ženou položili vedle něho náklad v krabicích, zdálo se, že nejeví známky života. Vůbec ho nerušil hluk, který tropili tři členové posádky, kteří pracovali kolem něho a nad ním. V otvoru pod palubou rychle mizel stočený kabel, který mu sloužil jako lůžko. Ani to však na něj nijak nepůsobilo.
Kirk si vzpomněl na to, jak byl vyčerpaný Becker, a nedokázal se přimět k tomu, vyrušit Scottyho ze spaní. Proto se snažil hovořit co nejtišeji. "Poručíku Kraftová, snad byste mi měla podat hlášení o současném stavu."
"Ano, pane." Nesdílela Kirkovy starosti ohledně křehkého snění svého nadřízeného. Podala dlouhé hlášení tak zvučně, že zaručeně přehlušila hluk, který dělali opraváři. Scotty přitom nehnul ani brvou. Své hlášení uzavřela slovy: "A byla provedena rekalibrace monitorů oscilační frekvence..."
"To zase prr, holka, ještě nám do skončení kalibrace zbývají čtyři hodiny práce."
Kirk se podíval dolů na ztuhlé tělo svého šéfinženýra. Scotty měl zavřené oči, ale jeho hlas to byl, který opravil poručíka. "Myslel jsem, že spíte."
"Jen pokračujte ve svém hlášení, Kraftová," nařídil Scotty, který se dosud ani nehýbal, ani neotevřel oči. "Ale říkejte pravdu. Kapitán vám nepoděkuje za to, když mu navodíte lepší pocity a přitom pro ně nebude důvod."
Bez dalších výtek pak Kraftová dokončila hlášení a šéfinženýr na nic nereagoval. Kirk ji mlčky pokynul, že může odejít.

Zástupce šéfinženýra zvedl hlavu od diagramu obvodů, rozloženého na panelu před ním. Do kapitánovy tváře hleděly tmavé oči, ale jeho tvář měla uvolněné, bezvýrazné rysy.
"Beckere?" Nemyslet na Scottyho, kde jsi?
"Ano, kapitáne?"
Kirk opakoval otázku a přitom vyslovoval každé slovo pomalu a pečlivě.
"Je na palubě číslo sedmnáct, pane." Beckerova slova byla málo zřetelná a ruce se mu třásly. Pak se s lesknoucím zrakem vrátil opět k diagramu.
"Hm, to není zcela přesné."