"Tak mi, proboha aspoň neříkejte pane," promluvil vážně Scott. "Strávili jsme spolu příliš mnoho nocí nad lahví skotské na to, abychom se teď vyžívali ve formalitách, amnézie sem, amnézie tam."
"Jak myslíte, pane Scotte."
Šéfinženýr se znovu zamračil. "Scotty."
"Pane?" zeptal se McCoy.
Scotty smutně zavrtěl hlavou. "Ale, to už je jedno."
Jakmile skončilo představování, veškerá konverzace uvázla na suchu. Scotty se příliš zabýval přerušenými opravářskými pracemi, než aby udržoval zdvořilé povídáni. Spockovo společenské chování bývalo pak i v nejlepších případech na úrovni naprosté neotesanosti. Nyní byl prostě jako kus ledu. McCoy zůstával zatvrzele němý. Za normálních okolností by nepohodlné mlčení protrhl smělým náporem na Spockovu důstojnost nebo by roztomilého Scottyho vyprovokoval k smíchu. Nikdy nebýval zamlklý a mrzutý.