"Nenudím vás, paní?"

Uhuřiny tmavé oči se rozšířily a vypadaly jako užaslé probuzením. "Vůbec ne, pane doktore. Slyšela jsem každičké slovo, které jste vyřkl."
"Poručíku Uhuro, už jsem nic neřekl aspoň pět minut, ale čekám na to, až se zřítíte do polévky." Usmál se nad tím, jak zrozpačitěla. "Měla byste to raději dojíst, než vám to vystydne." Zakousl se do svého obloženého chlebu. V rohu jídelny seděli spolu sami, kdežto u ostatních stolů byly rozesazeny,únavou zamlklé skupinky členů posádky.
McCoy sledoval, jak Uhuře opět klesá hlava ospalostí. "To tu na lodi nikomu nedají šanci, aby se vyspal?"
"V poslední době ne," řekla Uhura, položila si na stůl ruku a s tváří v dlani si podpírala hlavu loktem. "Od té doby, co na nás zaútočili."
"Pokud jde o tuhle válku, kterou vedete..." ptal se McCoy. "Ale to ve skutečnosti žádná válka není," zívla Uhura. "Aspoň zatím ne. Stále se pokoušíme..."
Z interkomu se pojednou vydralo vysoké zakvílení a rozlehlo se celou jídelnou. V sílícím kvílení se začalo ztrácet klení a mrzuté mručení posádky. Hluk ustal po několika nepříjemných sekundách stejně náhle, jako začal. Na okamžik bylo ticho. Potom se vrátila předchozí mručivá konverzace.
"Co teď děláte?" zavrněla Uhura a stočila pohled vzhůru, jako by chtěla proniknout stropem. "Pokaždé, když se mi podaří uvést spojení do chodu, opraváři mi to zas a zas celé pomotají. Jestli se mi nepodaří pročistit spojení na lodi, kapitán si na mně smlsne, ale i kdybych se přetrhla vejpůl, pořád bych to všechno nemohla stačit."
"Ale potom byste neměla mařit svůj mimoslužební čas na to, že mě hlídáte jako mrně," řekl McCoy. "Buďte tak hodná, seberte se a jděte se raději vyspat."
Poručík Uhura zavrtěla hlavou. "Slíbila jsem Dianě, že dám pozor..."
"Takovýmahle krhavýma očima stejně nemůžete nic vidět." McCoy jí mávl rukou před obličejem. "Kolik prstů vidíte?"
"Sedm," řekla Uhura a rozesmála se.