TŘINÁCTÁ KAPITOLA

McCoy se snažil upamatovat, od čeho pochází to bzučení, které právě slyšel. Buď to byl zvonek u dveří do kabiny nebo interkom. Natáhl ruku a stiskl tlačítko interkomu. Rozsvítila se kontrolka. Za námahu byl odměněn zapraskáním volného spojení.
"Hydroponie."
"Zde doktor McCoy," řekl sebevědomě.
"Ano, pane, zde Nelson."
Znovu se ozvalo to bzučení. "Nic, to nic, Nelsone." McCoy přerušil spojení. "Pojďte dál."
Otevřely se dveře a vstoupila Diana Dysonová. Neuroložka překročila práh, aby mohly dveře za ní zapadnout, a pak se zastavila. "Máme tu čisto," zvolala a rozhlížela se po kabině. V místnosti nezbyla už ani stopa po dřívějším nepořádku, zmizely i uschlé květiny. Také na stolku, u něhož seděl McCoy, již neležely haldy papíru. Na desce byla otevřena jen jedna kniha.
"Nemusíte se tomu tak strašně divit," vrčel McCoy: "Nezodpovídám za toho zmatkáře, který tu bydlel přede mnou. Já jsem náhodou ohromně pořádný člověk."
"Jste také velmi zaneprázdněný člověk," poznamenala Dysonová. Kniha se týkala lékařství a na displeji počítače bylo anatomické vyobrazení. "Přijdu později." Otočila se k odchodu.
"Ne, prosím vás, počkejte." McCoy vypnul obraz na počítači a zavřel knihu. Trochu se protáhl.
"Dneska večer jsem se tím zabýval až moc a co nevidět se mi zavaří mozek. Navíc jsem už skoro na konci toho ošetřovatelského kursu. A to si zajisté zaslouží nějak oslavit." Usmíval se, ale v hlase mu zazníval trpký tón.
"Doktore McCoyi..."