Dysonová

se ještě více zachumlala do své róby. "Naše pouť ještě neskončila."
"Nu ano, a až skončí, může se celá záležitost stát čistě akademickou. Můj pochroumaný mozeček bude putovat uvnitř nějakého modrého..." Když se Dysonová odvrátila, odmlčel se. "Promiňte."
Pokrčila rameny, ale ještě se na něj zpříma nepodívala. McCoyovy oči si prohlížely křivku jejích zad. Slabé světlo v kabině propůjčovalo jejím hnědým vlasům zlatou svatozář. "Snad bych měl už jít," řekl náhle.
"Prosím vás, nechoďte." Otočila se. "Ještě ne. I já bych mohla využít vaší společnosti." Pokynula rukou do prázdného prostoru. "Dosud jsem si nezvykla pobývat tu sama."
McCoy se smíchem roztřásl. "Diano, vy budete mít mnohem víc společnosti, než chcete, jestli tu pobudu ještě déle."
"Ach" na lících se jí objevil bledý ruměnec. "A to jsem si myslela, že jste džentlmen."
"Proto jsem vám nabízel, že odejdu." Neodpověděla, a tak McCoy pokračoval: "Odejdu nyní... jestli si to přejete." Když to ticho trvalo, opustil místo u dveří a vzal jí do náruče.
Po dlouhém polibku se odtáhl, ale ona ho nenechala odejít. Jednou rukou jí hladil vzhůru obrácený obličej. "Diano, já..."
"Ne, prosím, ne." Položila mu na rty prst, aby zarazila jeho slova. "Neříkej nic... dokud se nevrátíš." Usmála se, aby svá slova zbavila ostří. "Potom budeme mít na povídání času dost."
Sehnul se nad ni a znovu ji políbil.