Bratr byl obžalován, a za jeho advokáta byl Františkem Antonínem Šporkem angažován universitní profesor Václav Neumann z Puchholzu, autor četných pojednání, pověřovaný významnými úkoly státoprávními i ústavními, týkajícími se nejenom Českého království, ale i celé říše. Což byla na první pohled výborná volba, leč v posledku osudová, neboť zanedlouho nato ho hrabě Špork urazil pochybnostmi, že mu pan advokát neodevzdal všechny bratrovy peníze a šperky. Následovala Šporkova žaloba na právního zástupce, kterého si on sám najal, aby hájil jeho bratra. Advokát styky se svým mandantem (tedy mladším Šporkovým bratrem, obžalovaným, který mezitím uprchl do Saska) nepřerušil, naopak, přijal jeho nabídku, že zaplatí, bude-li nad ním zrušena kuratela a zastaveno soudní stíhání. Lze pochybovat, že by se nám podařilo vysvětlit alespoň částečně, oč ve všech těch sporech šlo, takže zůstaneme u konstatování, že náš František Antonín Špork měl za svého povedeného bratra platit a platit a platit, ale buď nemohl. nebo nechtěl platit tak rychle, jak se požadovalo, a tak poprvé pocítil, jak chutná exekuční akce, podložená policejně-vojenskou mocí: Do jeho zámku v Lysé nad Labem vtrhlo pětadvacet husarů, kteří se přes veškeré protesty stáhli teprve tehdy, když se vykázal kvitancí o zaplacení příslušné sumy několika desítek tisíc zlatých. Trápení Františka Antonína tím však neskončilo, protože advokátu Neumannovi se podařil husarský kousek: jeho klient byl zproštěn kurately.
Ten se vrátil do Heřmanova Městce naplněn ještě větší záští k manželce a k staršímu bratrovi, jehož hospodaření mu tu nesmělo nic připomínat - dal proto ihned zničit všechno, co tu František Antonín stačil za krátkou dobu pořídit: zahradu se zahradnickým domkem i nový nábytek v zámku. Na oslavu takto vydařeného návratu uspořádal pitku, při níž "se jako prase vyválel v kaluži a piva a bratřil se se špatnou selskou chátrou." Za vším zlým viděl mladší bratr Špork prsty svého staršího bratra, zatímco starší bratr Špork obviňoval ze všech svých trampot advokáta Neumanna. Nemohl mu přijít na jméno. Ačkoli bylo okolí bylo prošpikováno špicly a donašeči, pustil si pusu na špacír a prohlásil před svědky, že ten šelma Neumann si zasluhuje oprátku a já odměním každého, kdo mu uřeže nos a uši. Advokátovi se to samozřejmě doneslo, a Neumann se rozhodl vyvolat z toho aféru náramného rozsahu a dosahu. Vznesl žalobu pro vyhrožování vražedným útokem (kterému ani sám nevěřil). Soud rozhodl, že hrabě se musí očistit přísahou, že nic takového nikdy nepronesl, a to ve svatovítské katedrále. Nakonec to vskutku odpřísáhl, jenomže mezitím uplynulo zhruba dvacet let. Dvacet let soudů, procesů, žalob a obhajob. Neumann vytušil ve Šporkovi a jeho sudičské vášni slepici snášející zlatá vejce.