Když jsem před několika hodinami seděl u svého stolu, zatímco skučící vítr vrhal na sklo sníh a v sousedním pokoji spal William, dosáhl jsem v tomto líčení svých zážitků okamžiku, kdy je běžné napsat jedno obyčejné slovo: Konec. Chtěl jsem pak najít Kerris a dát si s ní kávu, než se vrátíme do našeho bytu. Ale jako v mnoha oblastech života, ať už je řeč o civilizacích nebo jednotlivcích, prostě není možné prohlásit: „Dospěli jsme na konec,“ jako by za tím bodem všechno přestalo existovat.
Pochopil jsem to ani ne před půl hodinou, když do mé kanceláře vpadl Sam Dymes se slovy: „Hele, nerad tě takhle přepadám, Davide, ale podívej se na tohle…“ Ukázal mi zprávu z Výzkumného ústavu bezdrátové komunikace, v níž stálo, že zachytili nějaké nevysvětlitelné – a nedešifrovatelné – rádiové signály, které jsou nesmírně silné. V době, kdy píšu tato slova, pořád vidím Sama, jak rozrušeně chodí sem a tam a opakuje podrobnosti Kerris: že vysílání má původ na druhé straně planety; že vedle něho nejlepší naše vysílače vypadají asi jako plechový megafon; že už chystá vyslání expedice, která by měla najít zdroj tohoto záhadného vysílání…