Když se z operačního sálu vynořili oba lékaři, Kirk rázoval po lodní nemocnici sem a tam. Cortejo odešel s vážným výrazem a beze slova. McCoy se unaveně opřel o stěnu a nevšímal si přívalu kapitánových dotazů. Přímo k zblázněni soustředěně svlékal chirurgické rukavice. Potom si odepnul přezky operační zástěry a uvolnil si ji u krku. Narovnal se v zádech. A teprve potom McCoy promluvil.
"Je mimo bezprostřední nebezpečí."
"Co to znamená?" ptal se Kirk, v němž se střetávala úleva s obavami.
"To znamená, že když se podaří zabránit pooperačním komplikacím, bude na tom Spock prostě fajn." McCoy si mnul zátylek. "Ta zatracená bláznivě propletená fyziologie! Tohle je vulkánské a tamto zase lidské. Pokaždé, když jsem něco rozebral, měl jsem strach, že už ho zpátky nesložím."
Uplynul okamžik, než na kapitána s plnou silou dolehl smysl těchto slov. "Kostro?" zašeptal, potom popadl chirurga za ramena a zatřásl jím. "Kostro!"
"Dej mi pokoj, Jime," podrážděně zavrčel McCoy. "Už jsem ti říkal, že ti nic konkrétnějšího nemůžu říct. Pamatuj, máš před sebou unaveného chlapa. Celou dobu jsem byl na sále..." Tvář se mu stáhla, jako by bolestí.
"A co se tam stalo?" vyptával se Kirk.