"Seržante, tahle žádost je už dvanáct dní stará," poznamenal s tíživou nelibostí Kirk. "Proč jsem ji nedostal dříve?" Ale na odpověď nečekal. "Přineste mi zprávy," rozkázal úsečné. "Přineste mi všechno, co máte."
Usadil se ve velitelském křesle a zahájil odhodlaně souboj s hlášeními.
Když Cortejo otevřel Spockův těžce pochroumaný hrudník, McCoy se musel moc přemáhat, aby z operačního sálu neutekl. Jen taktak se mu podařilo přemoci chuť zvracet. Silně pobledlý a lehce zpocený sledoval, jak Cortejo a sestra Chapelová zavádějí podpůrný biosystém a jak jej uvnitř otevřené tělní dutiny trubičkami a hadičkami připevňuji k důležitým orgánům.
V průběhu prvního ročníku McCoy v Atlantské všeobecné nemocnici jakžtakž zvládl to zděšeni, když viděl tak brutálně poničený organismus. Na oddělení pro naléhavé případy byl vždy nutný okamžitý zásah a nebyla nouze o krev a hnis. Připustit, aby se člověku zvedl žaludek, znamenalo luxus, který mohl pacienta stát život. Když vešel do sálu k operačnímu stolu, v duchu se připravoval na to, co ho čeká, ale přece jen nebral v úvahu, že pacient je člověkem jen zčásti. Když však viděl podivnou směsici zcela nezvyklých barev, tvarů a pachů, ztratil klid a začal pociťovat nevolnost.
"Nemusíte se na to povinně koukat," procedil kysele Cortejo. "Kapitánovi Kirkovi je snad milejší, když vás má tady na sále, ale já rozhodné nepočítám s tím, že byste mi při téhle operaci asistoval."
McCoy zhluboka vzdychl a o dva kroky pokročil k operačnímu stolu. "Jako lékař vítám příležitost seznámit se s novými léčebnými postupy." Přinutil se hledět skrze modré světlo do sterilního prostředí. Uvnitř Vulkáncovy hrudi se rozlévala špinavě zelená tekutina. McCoy polkl naprázdno, ale pohled neodvrátil. "Znám však své omezené možnosti. Jsem tu, abych se učil, a ne abych operoval."