"Ne, děkuji," řekl Kirk s obezřetným výrazem, "vím, z čeho se to dělá."
Kirk odsunul věci stranou prudkým pohybem. Najednou nevěděl, z jakého důvodu přišel. "Kostro..."
"Byl bych raději, pane kapitáne, kdybyste mi říkal Leonarde."
"Dobrá, Leonarde. Já jsem Jim."
McCoy neutrálně přikývl. Dobrý hostitel nikdy neodporuje přáním svého hosta. Nyní hrozilo, že je pohltí podivné mlčení. Kirk se tedy rovnou pustil do věci, kterou měl na mysli především. "Slyšel jsem o dopisu od Jocelyn. Je mi líto, že..."
"To se mě ale opravdu netýká," řekl McCoy. A po kratičké odmlce dodal: "Ale jsem si jist, že Kostra by vaši soustrast ocenil."
Kapitán měl co dělat, aby přemohl citový příval, který se nebezpečně podobal žárlivosti. Bylo zřejmé, že doktorce Dysonové se dařilo vytrhnout McCoye z jeho nálady, kdežto on s ním taktak rozmlouvá. Hledal nějaký způsob, kterým by prolomil nemilé ticho, které se mezi nimi rozestřelo. Ale dříve než stačil něco říci, ticho bylo totam.
"Červený poplach, červený poplach, všichni na bojová stanoviště," ozývalo se hlášení. Místnost se na okamžik koupala v šarlatovém záblesku. "Kapitán Kirk na můstek!"