Ano,

" to je mi jasné," řekl klidně McCoy, i když nechával oči zavřené. "Cítím to."
"Potom navrhuji, abyste uvěřil svému hmatovému smyslu. Jinak budu nucen vás tady nechat."
"Ne, to nebude nutné, pane." McCoy otevřel oči a hlasitě vydechl. Pečlivě se snažil nedívat se nikam jinam než na Spockův zátylek, a tak přešel po průhledné podlaze, pod nohama zející nekonečné vesmírné prostory. Tichoučce zamumlal modlitbičku jako projev díkůvzdání, když konečně došel na podlahu, která působila jako pevná nejen pro nohy, ale i pro oči.
Celý výsadek postupoval tiše a v zástupu se vkrádal do dlouhé chodby. Průhledná osvětlovací tělesa ve stropě byla sice početná, ale vydávala jen tlumené světlo. I když nebylo příliš dobře vidět, zdálo se, že v chodbě nikdo není.
Když došli na křižovatku s prvním staničním okruhem, příslušníci výsadku porušili zástup a srotili se v hlouček. Spock se s phaserem v pohotovostní poloze naklonil ke stěně a napjatě poslouchal. Nahlédl za roh do soustředně postupující uličky, jež přetínala v pravém úhlu užší chodbu. Potom se otočil zpět k Uhuře. "V této část bydlí posádka stanice," poznamenal. Ale v uličce nikdo nebyl.