HÝL

Starého dobráka hýla není těžké přivábit ani chytit. Proto
se říká: věšet hejly na nos, což znamená klamat. Mít hejla na
nose je už zase něco jiného, to souvisí s hýlovou červenou
barvou. Hýl je o něco větší a silnější než vrabec. Sameček
má červené hrdlo i hrud, šedomodrá záda barvy máku a
černou hlavu. Samičkám chybí červená pírka.
Hýl má silný zobák a živí se semeny stromů, jeřabinami,
ptačím zobem i hmyzem, kterým krmí také mláďata. Hnízdo
si zakládá v smrkových houštinách horských lesů, ale na pod-
zim se stahuje do nížin. Naši hýlové jsou stálí. Na pod-
zim k nim přibudou ještě ti, kteří odtáhli ze severu před sil- ,
nými mrazy.
Zpěv má tichý a nenápadný. Vedle toho se po celý rok
projevuje a dorozumívá smutným hvízdáním. Když pečuje
o své hnízdo, zůstává ukryt v lesích. Ale i jinak se celý rok
chová skromně a tiše.
Snáší se se všemi ptáky a při své důvěřivosti se dá snadno
přilákat, když napodobímejeho hvízdání. V zajetí bývá ten-
hle tichý tvor dobrácký a milý.