Okamžitě jsem padl na jedno koleno. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem dva gardisty v černých uniformách, jak po nás střílejí z automatických zbraní. Mariňák, který nám kryl záda, to odskákal nejhůř. Jeho mrtvé tělo leželo v chodbě obličejem dolů. Stiskl jsem spoušť svého samopalu a pokropil jsem je několika dávkami. Projektily, které se odchýlily, vytrhaly v oblacích bílého prachu kusy sádry ze stěn.
Když jsem zamrkal, abych dostal prach z očí, uviděl jsem oba muže zhroucené na podlaze.
„Pohyb!“ zvolal mariňák vepředu a rozběhl se do chodby. My jsme ho následovali.
V dalším okamžiku vrazil do haly. Přímo před sebou jsem spatřil postavy v černých uniformách za narychlo zbudovanou barikádou z převrácených stolů, kartoték a skříní. Zvláštní však bylo, že byli na stejné straně barikády jako my, ne na druhé, jak se dalo čekat.