Kirk nabídl hostovi sklenku. "Je to nejlepší koňak na této straně od Rigelu." Bohužel jeho vlastní číše neobsahovala nic silnějšího než altairskou vodu. Kirk zvedl ruku a pronesl přípitek: "Na vaše zdraví, doktore."
McCoy opatrně usrkl olejovitou tekutinu. A potom znovu. "Tohle je zatracená neřest," vydechl, ale jeho neklid pití jen málo ovlivnilo. Přecházel podél nízkých polic v místnosti a prsty se dotýkal neznámých uměleckých děl. "Jste zcestovalý člověk. Při prohlídce těch drahocenností popošel až do ložnice. Tam však v zrcadle zahlédl svou podobu a rychle odvrátil oči. "Nejsem dosud na tu tvář zvyklý," omluvně řekl a šel do pracovny.
"Tvář to přece není zlá," peskoval ho Kirk.
"Pro starce není," McCoy odstavil skleničku s pitím a na Kirkově stole uchopil záznam. "Tak tohle jé úhrn mých dvacet pěti let. Mražených v kostkách. Přidejte trochu vody a postupujte rovnou do budoucnosti." Podezíravě se zadíval na terminál počítače. "Dobrá, tak už to raději neodkládejme. Jak to děláte s touhle mašinkou?"
Kirk vložil do počítače záznam, stiskl příslušná tlačítka a na displeji se objevila první stránka. "Osobní záznam Leonarda H. McCoye."
McCoy se uvelebil v židli u stolu. Poťukával prsty u klávesnice, pozoroval displej a přitom to vrčivě komentoval. "Ano, pěkně děkuji, já vím, kdy jsem se narodil a kde. Tady není nic překvapivého." Řádka za řádkou přinášela další údaje. Najednou udeřil do tlačítka stop.
"Nejbližší příbuzná Joanna McCoyová." Obočí se mu zmateně naježilo. "Kdo to sakra..."
"To je vaše dcera," skočil mu do otázky Kirk.
"Má dcera?" opakoval McCoy. "Já že mám dceru?"