McCoy si v rozpacích popotahoval svůj lékařský plášť. Jeho tápavým prstům se špatně pracovalo s úchytkami a svorkami. Ještě před několika minutami pevnýma jistýma rukama čile umisťoval změť nervových uzlíků do dosud fungující míchy. Teď už měl chirurgické zákroky, trvající patnáct hrůzných hodin, za sebou, ale byla to zdlouhavá a nebezpečná práce s lidskou bolestí a krví, i když mu pomáhalo nejlepší lékařské technické vybavení, které má k dispozici kosmická Flotila. Jakmile ustaly požadavky, aby zas někoho operoval, omračujícím tempem ho přemohl pocit únavy. Ještě chvíli mu rozvírající se plášť povlával v ruce a pak upadl na podlahu. Kolikrát jen on jako šéflékař ostře vytkl takovýto prohřešek některému lékaři nebo sestře?
V lékařské práci nic neomlouvá. Zlozvyk nedbalosti se s vámi táhne dál.
Přesto se ani nepohnul, aby plášť zvedl. Místo toho se svezl tělem na nízkou skříňku se šatstvem, a kdyby tam ta skříňka nebyla, nejspíš by se složil hned vedle pohozeného pláště na podlahu.
Chirurgická umývárna tvořila jakýsi ostrůvek pohody mezi dvěma bojišti, na kterých procházel nemilosrdnou vřavou bezmála dva dny. Za sebou právě měl prázdný operační sál a před sebou zavřené dveře, jež bránily pronikání zvuků z pooperační jednotky. Nebylo slyšet jiné hlasy než ty, které z lodního interkomu bručivě podávaly výčet škod a neustále aktualizovaly údaje o ztrátách. I Scotty měl totiž dost práce, i když neoperoval lidi, nýbrž loď.
"Doktore," vedle McCoye se zastavila sestra Chapelová. Došlo mu, že tam už stojí hezkou chvilku, ale její přítomnost bral sotva na vědomí.
"Kdo je další?" zeptal se automaticky. Jen několik minut po prvním úderu do lodního trupu začal přijímat pacienty. Teď už uplynul víc než jeden den a stále má co dělat s drobnějšími poraněními, neboť předtím se musela dávat přednost těm, kdo zápasili se smrtí. Dva příslušníci posádky jsou v biostázi a jsou tak těžce zraněni, že jen kosmická základna - a to velmi moderní - může jim opět dát podobu blížící se lidskému tělu. Dalších šestnáct se již nikdy neprobudí. Tak obrovské ztráty na životech loď již dlouho neutrpěla.
"Hotovo, doktore. Dneska už máte po šichtě." Chapelová začala odříkávat rozpis zdravotnických služeb na lodi tak promyšleně, že by se jakákoli McCoyova námitka mohla brát jako urážlivé podceňování schopností vlastního oddělení. Na seznamu chyběla čtyři jména členů ošetřovatelského týmu, kteří zahynuli na hangárové palubě. Každého z nich jmenovitě vybral McCoy sám...
Ochablý McCoy naslouchal a napůl uznával, že i kdyby tu zůstal, bylo by to málo platné. Hlava mu třeštila, před očima se mu dělaly mžitky a neměl o mnoho větší pohotovost reagovat na podněty než člověk po probuzení z narkózy. Ale zarazil se a potlačil v sobě chuť podrážděně zavrčet. "Ještě nemohu odejít." Namáhavě se vzpřímil. "Je tu ještě ten Benson z technického, ty rány na prsou má zatím jen provizorně ošetřeny, než se vzpamatuje."
Chapelová, zaváhala a pak neochotně řekla: "To nebude nutné."
McCoy škubl, hlavou. "Krucinál, Christino, přestaňte mě rozmazlovat! Co se stalo s Bensonem?"
Nasadila ledově věcný tón. "Je mrtev. Když jsme ho připravovali na operaci, projevoval sice chabé, ale stálé známky života, jenže potom..."
Lékařem projel takový náboj zuřivosti, že byl rázem na nohou. "Proč jste mě nezavolali? Kde ho máte?" Už dost toho umírání, pane bože. Prosím tě, už dost.
Chapelová se mu postavila tělem do cesty a přinutila ho, aby se zastavil. "Doktore McCoyi, Benson je mrtev. Víte stejně dobře jako já, že naše oddělení dělalo maximum pro to, aby mu zachránilo život, ale jednoduše to nebylo možné."
Výron adrenalinu ustal a McCoy se cítil opět skleslý. "Jistě. Promiňte. Tak jsem to nemyslel... já jsem jen..." Upadl do zmatku. Co si jen myslí, že by mohl dělat. Chytit snad smrt kmotřičku na cestě a srazit ji k zemi? "Děkuji vám, sestro Chapelová." Podíval se jí do tváře a zpozoroval, jak se jí únava zapsala do výrazných rysů. "Myslím, že je čas, abych už šel."
"Ano, máte pravdu." Stále ještě se tvářila přísně, ale v hlase již bylo znát vracející se toleranci.
"Jak to, sakra, se mnou vydržíte?" mumlal a klopýtavě odcházel.
Cesta po chodbě ho trochu probudila k životu, a tak se mu podařilo vyhýbat se chvátajícím příslušníkům posádky a kličkovat tak obratně, aby aspoň nezakopával o volně pohozené součástky, o potrubí, a aby nevrážel do trosek, tu a tam zaražených do podlahy, do stropu nebo do zdi. Třebaže podle lodního času bylo ráno, svítila světla na chodbách naplno kvůli opravám. Přestože je představa rána a večera ve vesmíru zcela umělá, McCoyovi se vůbec nelíbilo, že se to takhle vtíravě dává najevo.
"Gravitační četa na palubu sedm... gravitační četa na palubu sedm. Připravit zahájení oprav za čtyři a půl hodiny. Opakuji..." I přes interkom s filtrem zněl Scottyho hlas drsně.
McCoy maně zauvažoval, kolik asi škod Enterprise utrpěla. Jako lékaře ho mnohem více znepokojovaly ztráty na lidech a jejich zdraví, ale přesto ho za útoku mimořádně vyplašilo víření na palubách. Mohl se sice jen nepatrně odpoutat od svých lékařských povinností, ale přesto pochopil, že bude teprve nutno zjistit, kdo vlastně na ně zaútočil. V prostoru pro raketoplány byly naskládány kusy frennijské lodi. Z trosek ve vesmíru byly vyrvány kusy cizích těl a nyní leží v tratolišti krve vedle Ellisona a Takeoky. Takeoka mohl při trošce štěstí rozmrznout v poněkud lepším stavu než ti cizinci. McCoy zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl vytřást houževnatou zátěž nemocničních starostí, které na něj ustavičně dotírají. Nemá přece valný smysl přemítat teď o jejich nadějích, protože loď se několik týdnů nedostane na některou významnější kosmickou základnu.
Z interkomu zazněl Uhuřin hlas. "Kapitán Kirk na můstek." Potom bylo slyšet Scottyho: "Kapitáne Kirku, dostavte se k ovladačům phaserů."
"Tady Kirk. Až se tam dostanu, tak tam budu."