McCoy
se usmál nad rozporuplnými požadavky a položil si otázku, jak dlouho to Kirkovi potrvá, než se dostane do lodní nemocnice. V kapitánově hlase bylo znát únavu, která nasvědčovala tomu, že ho z toho náporu nejspíš rozbolí hlava.
Díky těmto úvahám se McCoy nepoddával morbidním představám a dorazil do své kabiny. Jakmile vstoupil dovnitř, rychle ze sebe svlékal ušpiněný oděv a spěchal pod sonickou sprchu. Člověk, který se potí, má pocit, jako by krvácel, napadlo ho a hned se otřásl, že má tak černé myšlenky. Avšak mozek mu nepočistilo ani důkladné tření při očistě těla.
Když vyšel ze sprchy, pohlédl do zrcadla. Byl v něm tentýž obličej na který bezmyšlenkovitě zírá každý den ráno: Tentokrát však jej zkoumal důkladně. V širokých pravidelných rysech se mu zračila houževnatost, kterou neměl. Čáry kolem úst a na čele mu zvýraznila únava. Modř očí mu hrála trochu do šeda a bělmo mu naběhlo krvavými žilkami. Vlasy nad nimi sice neprořídly, ale protkaly je bílé nitky.
Každý den vypadám víc a víc jako můj otec.
Když odložil zrcadlo, zachumlal se do třecího pláště. Rozhlédl se po místnosti, plné poházených zmačkaných ručníků a šatstva, jež opomněl nacpat do cyklického kontejneru. Zdálo se mu, že mu květiny povadly. Na stole se mu nakupily nepřečtené lékařské záznamy a vedle nich se tyčila hromádka potištěných aršíků z poslední várky korespondence, došlé hyperprostorovým spojením z velitelství Flotily. Uhura si navykla propašovávat osobní poštu mezi úřední korespondenci. Ale McCoy neměl čas nic z toho si přečíst. Ostatně příliš nezáleželo na tom, zda to přečte s několikahodinovým zpožděním, když ta pošta stejně již prodělala několikatýdenní transport vesmírnými trasami. Lékař také odolal nutkání pustit se rovnou do úklidu. Zoufale se potřeboval prospat, ale nervové vyčerpání u něho již dosáhlo takového stupně, že byl neklidný a dělalo se mu trochu zle. S tímto stavem se již setkal, když pobýval prvním rokem v kosmu a teprve přivykal drtivé jednotvárnosti cesty.
Jsem na tohle už starý.
Vrhl se na postel a marně se snažil vypudit z mozku myšlenky. A jak otázka za otázkou vyskakovala v jeho mysli, musel dvakrát vyskočit a telefonovat do lodní nemocnice. Předepsal již nové dávky do záznamu pro Vergalena, nebo si jen v duchu řekl, že na to nesmí zapomenout? Potom se ho náhle zmocnila nevolnost, když si připustil, že snad zapomněl upozornit doktora Corteja, aby sledoval vývoj po operaci rány v Gallowayově žaludku. Ale ne, Chapelová by o tom jistě stejně uvědomila dalšího lékaře. Hrome, té Chapelové a jejímu důvtipu někdy věří víc než sobě. A ukolébán touto myšlenkou se konečně pohroužil do spánku.
Ze spaní ho probudil ostrý pískot lodního spojení. Pomalu procital, stopy tíživého snu se mu mísily se skutečností a tak se zprvu zcela rozplýval význam slov, která se v místnosti rozléhala. Zdálo se mu, že splétá dohromady celé metry nervů, které ležely zpřeházené na velitelském stanovišti, a reagoval na tuto představu tak živě, že se mu ještě svíraly prsty.
"...začíná asi za 30 minut."
Zatracený.Montgomery Scott! Cožpak nemůže loď spravovat a nedělat při tom takovýhle kravál? Pohled na chronometr ukazoval, že uplynuly teprve čtyři hodiny. McCoyovi se však už dál spát nechtělo. Vůbec ho totiž nevábil návrat k hrůzostrašným snům. Když už. je jednou vzhůru, mohl by udělat kus práce. Jim ho požádal o zprávu o fragmentech cizích tkání co nejdříve. Třebaže se o tyhle věci stará xenobiolog Frazer, neškodilo by přeložit jeho žargon, plný technické posedlosti, do jazyka, který bude kapitánovi přece jen dostupnější. Kromě toho i McCoy bažil zvědět, jaká forma života přivodila takovou katastrofu v nemocnici.
Vylezl z postele, natáhl si poslední soupravu čistého prádla a odšoural se ke stolu. Protřel si kalné oči, aby lépe viděl, zapnul počítačový systém a vytáhl si z něho údaje o tom, co se k stalo.
Zpráva začínala fotografiemi tělesných pozůstatků. Byly sice samá krev, ale pomáhaly stanovit morfologii cizinců. První dva záběry téměř nic neříkaly a byly na nich jen oranžové skvrny, které mohly znamenat cokoli, nějakou zeleninou počínaje a pěnovou izolací konče. Po nich následoval působivý detail masivní hlavy potažené ocelově modrou pokožkou, s otevřenýma červenýma očima a s pohledem, který se blížil lidské zlobě. Od čela dozadu se táhl hřeben kartáčovitých vlasů po celé lebce. Ve středu obličeje se pak rozvíral chitinový zobák.
McCoy měl pocit, že se mu vzadu na krku ježí chloupky. Co ksakru tohle... Překvapeně prohlížel ten obraz. Třebaže na hlavě oddělené od trupu je něco trochu bizarního, na cizincově vzezření nebylo nic děsivého, rozhodně nic, co by vysvětlovalo, proč mu běhá mráz po zádech. A přece vyciťoval jakousi skrytou hrozbu v rysech této neurčené bytosti. Několik minut bez přestání zíral na tu hlavu, ale pak už mu mráz přestal běhat po zádech a žádné zvláštní dojmy u něho nevzbuzoval ani Frazerův technický výklad.
"... morfologické struktury nevykazují žádné shody s běžným konfiguracemi... Molekula DNA i složení aminokyselin nasvědčuje původu, který je podstatně odlišný od biochemického vývoje známých cizích druhů."
McCoy si odfrkl.
Díky těmto úvahám se McCoy nepoddával morbidním představám a dorazil do své kabiny. Jakmile vstoupil dovnitř, rychle ze sebe svlékal ušpiněný oděv a spěchal pod sonickou sprchu. Člověk, který se potí, má pocit, jako by krvácel, napadlo ho a hned se otřásl, že má tak černé myšlenky. Avšak mozek mu nepočistilo ani důkladné tření při očistě těla.
Když vyšel ze sprchy, pohlédl do zrcadla. Byl v něm tentýž obličej na který bezmyšlenkovitě zírá každý den ráno: Tentokrát však jej zkoumal důkladně. V širokých pravidelných rysech se mu zračila houževnatost, kterou neměl. Čáry kolem úst a na čele mu zvýraznila únava. Modř očí mu hrála trochu do šeda a bělmo mu naběhlo krvavými žilkami. Vlasy nad nimi sice neprořídly, ale protkaly je bílé nitky.
Každý den vypadám víc a víc jako můj otec.
Když odložil zrcadlo, zachumlal se do třecího pláště. Rozhlédl se po místnosti, plné poházených zmačkaných ručníků a šatstva, jež opomněl nacpat do cyklického kontejneru. Zdálo se mu, že mu květiny povadly. Na stole se mu nakupily nepřečtené lékařské záznamy a vedle nich se tyčila hromádka potištěných aršíků z poslední várky korespondence, došlé hyperprostorovým spojením z velitelství Flotily. Uhura si navykla propašovávat osobní poštu mezi úřední korespondenci. Ale McCoy neměl čas nic z toho si přečíst. Ostatně příliš nezáleželo na tom, zda to přečte s několikahodinovým zpožděním, když ta pošta stejně již prodělala několikatýdenní transport vesmírnými trasami. Lékař také odolal nutkání pustit se rovnou do úklidu. Zoufale se potřeboval prospat, ale nervové vyčerpání u něho již dosáhlo takového stupně, že byl neklidný a dělalo se mu trochu zle. S tímto stavem se již setkal, když pobýval prvním rokem v kosmu a teprve přivykal drtivé jednotvárnosti cesty.
Jsem na tohle už starý.
Vrhl se na postel a marně se snažil vypudit z mozku myšlenky. A jak otázka za otázkou vyskakovala v jeho mysli, musel dvakrát vyskočit a telefonovat do lodní nemocnice. Předepsal již nové dávky do záznamu pro Vergalena, nebo si jen v duchu řekl, že na to nesmí zapomenout? Potom se ho náhle zmocnila nevolnost, když si připustil, že snad zapomněl upozornit doktora Corteja, aby sledoval vývoj po operaci rány v Gallowayově žaludku. Ale ne, Chapelová by o tom jistě stejně uvědomila dalšího lékaře. Hrome, té Chapelové a jejímu důvtipu někdy věří víc než sobě. A ukolébán touto myšlenkou se konečně pohroužil do spánku.
Ze spaní ho probudil ostrý pískot lodního spojení. Pomalu procital, stopy tíživého snu se mu mísily se skutečností a tak se zprvu zcela rozplýval význam slov, která se v místnosti rozléhala. Zdálo se mu, že splétá dohromady celé metry nervů, které ležely zpřeházené na velitelském stanovišti, a reagoval na tuto představu tak živě, že se mu ještě svíraly prsty.
"...začíná asi za 30 minut."
Zatracený.Montgomery Scott! Cožpak nemůže loď spravovat a nedělat při tom takovýhle kravál? Pohled na chronometr ukazoval, že uplynuly teprve čtyři hodiny. McCoyovi se však už dál spát nechtělo. Vůbec ho totiž nevábil návrat k hrůzostrašným snům. Když už. je jednou vzhůru, mohl by udělat kus práce. Jim ho požádal o zprávu o fragmentech cizích tkání co nejdříve. Třebaže se o tyhle věci stará xenobiolog Frazer, neškodilo by přeložit jeho žargon, plný technické posedlosti, do jazyka, který bude kapitánovi přece jen dostupnější. Kromě toho i McCoy bažil zvědět, jaká forma života přivodila takovou katastrofu v nemocnici.
Vylezl z postele, natáhl si poslední soupravu čistého prádla a odšoural se ke stolu. Protřel si kalné oči, aby lépe viděl, zapnul počítačový systém a vytáhl si z něho údaje o tom, co se k stalo.
Zpráva začínala fotografiemi tělesných pozůstatků. Byly sice samá krev, ale pomáhaly stanovit morfologii cizinců. První dva záběry téměř nic neříkaly a byly na nich jen oranžové skvrny, které mohly znamenat cokoli, nějakou zeleninou počínaje a pěnovou izolací konče. Po nich následoval působivý detail masivní hlavy potažené ocelově modrou pokožkou, s otevřenýma červenýma očima a s pohledem, který se blížil lidské zlobě. Od čela dozadu se táhl hřeben kartáčovitých vlasů po celé lebce. Ve středu obličeje se pak rozvíral chitinový zobák.
McCoy měl pocit, že se mu vzadu na krku ježí chloupky. Co ksakru tohle... Překvapeně prohlížel ten obraz. Třebaže na hlavě oddělené od trupu je něco trochu bizarního, na cizincově vzezření nebylo nic děsivého, rozhodně nic, co by vysvětlovalo, proč mu běhá mráz po zádech. A přece vyciťoval jakousi skrytou hrozbu v rysech této neurčené bytosti. Několik minut bez přestání zíral na tu hlavu, ale pak už mu mráz přestal běhat po zádech a žádné zvláštní dojmy u něho nevzbuzoval ani Frazerův technický výklad.
"... morfologické struktury nevykazují žádné shody s běžným konfiguracemi... Molekula DNA i složení aminokyselin nasvědčuje původu, který je podstatně odlišný od biochemického vývoje známých cizích druhů."
McCoy si odfrkl.
posted by jirka at 11:02 AM
<< Home