Monday, April 19, 2010

bohužel ne déle. Podívej se, Jyrry - vidíš?"
Bjelke přistoupil k oknu vedoucímu na západ k přístavu a za ním k Faxa-fjórdu, zvlněnému bělostnými řadami hřebenatek. Ukázal směrem ke skálám, rozbíhajícím se v terasách stále výše a výše, až se obloukem opět zahnuly jako hrabivá ruka a obkroužily úzkým poloostrovem jižní část Faxa-fjórdu. Tam v dálce bylo právě vidět přistávající tečku tryskového letadla s houbičkou brzdícího padáku za sebou, a když jsem hodně dobře koukala, viděla jsem červeně a bíle pruhované větrné pytle, jaké bývají na letištích.
"To je Keflavik - základna dálkových bombardovacích letadel, Jyrry. Island se stal, jak víš, součástí NATO a v roce 1951 se u nás usídlil jeden z největších opěrných bodů USA na světě.
Zatím jsou jen v Keflaviku, na třiceti čtverečních kilometrech půdy, kterou naši pradědové a tátové vyrvali skálám, oseli, odkud odtahali v rukou balvany ... Teď tam vyrostla kasárna, bary, hangáry. Ale Jyrry," Bjelke uchopil Jirku za rameno a stiskl ho tak, až bolestně zkřivil obličej, "dovedeš si představit, co se stane, až se objeví v novinách senzační zprávy o podivuhodném radioaktivním kovu, zářícím celá staletí, dnes možná s menší ničivostí, ale stále ? O dalších tajemstvích, která snad skrývá Díra svatého Patrika? Jestli nedovedeš, řeknu ti to: za několik dní bude Sneffels obklopen ostnatými dráty a uvnitř budou pracovat skupiny ne českých a islandských, ale docela cizích vědců, a ne pro odhalení dalších tajemství přírody a rozluštění dalších otazníků kolem nás, ale pro dokonalejší bomby a ostatní válečné prostředky. Dovedeš si například představit, jaký účinek by měly kulky a střepiny granátů z tohoto kovu, zabíjející nejen ranou, ale i plíživou smrtí, rozpadem krvinek, dovedeš si představit chlapce a muže dusící se a lapající modrými rty po vzduchu i po drobném poranění ... "
"Dost, proboha, dost, doktore ... ," přerušila jsem Bjelkeho a zacpala si uši. "Jirko - má pravdu. To se nesmí stát. Ale co budeme dělat?"
Bjelke se na mne vděčně usmál. "Děkuji vám, slečno Aleno, za podporu. Vím, že mi ji poskytne každý slušný člověk na světě. Co budeme dělat? Nuže - my s Leifem jsme se už rozhodli. Zítra obstará Leif několik kilogramů výbušniny. Nevím kde a jak a nestarám se o to - ale věřím, že ji bude mít. Pozítří v noci bude už tam, kde je ještě dnes předsíň Díry svatého Patrika, sto tisíc tun žulových balvanů. Sneffels pohřbí nebezpečí pro svět a tím i, milý Jyrry," Bjelke se trochu smutně usmál, "naši záhadu VAI. Nu - a pak už budeš těch zbylých pár týdnů docela volný pro svoje broučky."
"A ty? Cožpak to jde, vyhazovat v civilizované zemi jen tak do vzduchu jeskyně?"
Bjelke mávl rukou. "Výbuch bude sotva slyšet - a i kdyby, budeme s Leifem dávno u auta. Nechám ho tentokráte ve vřesovišti mezi Budirem a Stapi. Nikdo se o našem příchodu a odchodu ani nedozví, a kdoví kolik let uplyne, než náhodný návštěvník kráteru zjistí, že je jeskyně zavalena."
Jiří přecházel pokojem sem a tam, mezi oknem s výhledem na moře a stolem, za nímž jsme seděli - Bjelke s horečnatýma očima, klidný Leif a já, vykulená a jenom pozorující, co se kolem děje.
Nakonec se Jirka zastavil před Bjelkem. "Gudmundure," slyšela jsem ho jmenovat křestním jménem poprvé, "máš pravdu a já si tě hluboce vážím. Možná že bych nejednal jinak. Slibuji ti, že tě budu ze všech sil podporovat ve snaze, aby nálezy v jeskyni a v Díře svatého Patrika nebyly nikdy a nikým zneužity - ale musíme se tam vrátit. Slyšíš, Bjelke, musíme! Jsme povinni prověřit, zda tajemství, které moudrý Jules Verne světu nesdělil, nemůže být zveřejněno alespoň teď."
"Šílíš, Jyrry? Vždyť v jeskyni je smrt - a možná ne jedna!"
Jiří zavrtěl hlavou. "Nemyslím, že by to bylo tak zlé. My jsme se vrátili - pravda, trochu ozářeni, ale asi ne nebezpečně. Leif se vrátil, Jules Verne se taky vrátil a vrátil se ostatně i Arne Saknussem, a to v době, kdy podle všech předpokladů bylo záření neznámého kovu ještě daleko silnější. Vždyť každá radioaktivita časem slábne. Co jsi zjistil geigerem?"
Bjelke se ohlédl po Leifovi. Ten čmáral prstem po ubruse, oči sklopené.
"Nu - ano. Máš pravdu. Přístroj sice začal tikat hned při vstupu do jeskyně, ale záření nebezpečné i pro krátký pobyt několika minut je teprve v pásmu asi jeden až dva metry od obrazu. Přesto ale ... "
"Počkej - Bjelke. Já vím. Jsem taky doktor. A nejsem hazardér. Ani ve snu by mne nenapadlo vystavovat někoho nebezpečí a zrovna teď," Jiří se na mne moc hezky podíval, "ani sebe. To se rozumí samo sebou. Přátelé, musím vám něco říci, co jsem si nechal pro sebe. Ne ze sobeckých důvodů. Nechtěl jsem vás vyplašit hned na počátku výzkumu.
Nedaleko ústí Díry svatého Patrika je totiž kromě druhého obrazu ptáka ještě další kresba, nebo jak to nejlépe nazvat, provedená stejnou technikou - pásem bledě žlutého kovu ve skále. Chvilku jsem nemohl poznat, co představuje - je hodně zjednodušená, jen několik čar. A pak jsem na to kápl: je to ležící lidská kostra.
Uznáte, že tak pochmurný nález by nám při náladě tajuplných věšteb a hučení z Díry svatého Patrika moc chuti k dalšímu prolézání nepřidal - a tak jsem si jej nechal pro sebe. Nevěděl jsem tehdy, co znamená - teď už to vím. Ten, kdo umístil v žulové stěně obrazy ptáků, varoval náhodné návštěvníky: pozor, tady číhá na člověka smrt! Chápete, že?"
"Proč říkáš na člověka?" zeptal se Bjelke. "Cožpak jiným tvorům radioaktivita neškodí?"
"Ne - tak to nemyslím. Ale ještě chvilku počkej. Povšimli jste si, jak byl obraz ptáka v předsíni Díry svatého Patrika umístěn?" Jiří se obrátil s otázkou k nám všem.
"Zhoubné paprsky dopadají sice v poměrně malém množství, ale přece téměř do celého prostoru jeskyně. Sám jsi mi to potvrdil, když jsi mluvil o tikání Geigeru hned u vchodu. Proto také vznikaly ve vzdálenějších koutech jeskyně ne nové druhy, jak jsem se napřed domníval, ale mutace Leptoderinů, vlastně zrůdy, poškozené radioaktivním zářením, ale přece jen schopné růstu a snad i dalšího rozmnožování. Vědci dovedou ‚bombardováním' a radioaktivními částicemi nebo rentgenem vyvolat spoustu mutací nejen například banánových mušek, ale i větších a složitějších tvorů. Vidíš - Bjelke - věda nelhala! Několik druhů Leptoderinů opravdu v jeskyni nebývá - tohle pravidlo ovšem nepočítá s ptáky z nějakého zářícího kovu.
Ale abychom se vrátili k věci. Aleno - co myslíš: jaké jiné světlo by mohlo z tohoto místa jeskyně ještě ozařovat všechny kouty?"

Tuesday, March 16, 2010

Kniha Slepých ptáků

Poslední rybářský parníček si odhoukal svůj povinný pozdrav, poslední autobus předrkotal po blízké silničce směrem od Eyrabakki, nejjižnějšího cípu ostrova k hlavnímu městu, poslední opozdilci se rozloučili hlučnými pozdravy. Pak už šplouchaly jen nedaleké vlny a do oken v pravidelných přestávkách padala záře otáčejícího se světla majáku na konci mola. Bjelke nepřišel.
Vzbudil mě až časně ráno - promočený, s rozcuchanými vlasy. Stál v prvním ranním rozbřesku před obdélníkem dveří jak zjevení, tiše, mlčky. Voda stékala po nepromokavé pláštěnce a trčela na podlahu. Nevšímal si toho.
S nepřítomným pohledem usedl do křesla a odložil na stolek, mezi matčino šití a vázu s čerstvými květinami, nějaký podivný přístroj - skříňku s ciferníkem, od níž vedl drát ke kovové hůlce, velké asi jako zkumavka.

"Velcí muži s mocnými štíty a kladivy nezahynou,
ale smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků.
Střezte se malých ptáků . . . ,"

říkal spíše pro sebe a pořád koukal někam skrze mne. Vyskočil jsem z postele a oblékal honem župan.
"Proboha, co je s tebou? Kdes byl, Bjelke?"
"Ve Sneffelsu. V Díře svatého Patrika."
"Neblázni! Teď? V noci?"
"Ne - byli jsme tam s Leifem už večer - hned jsme se vrátili - byla to strašná cesta. Desetkrát jsem mohl spadnout já a alespoň třikrát Leif. Byli jsme k sobě připoutáni lanem . .. Ale Jyrry - rozumíš, já musel jít! Já už od včerejšího rána tušil a musil jsem to vědět - kvůli tobě a slečně Králové ... "
"Pořád nerozumím - co se vlastně stalo, Bjelke?"
"Nic - jen to, že velcí muži v kroužkových košilích, v pancířích a za silnými dřevěnými, kovem pobitými štíty nezahynuli - ale smrt skosila pasáky v hadrech. Jen to, že film v přístroji byl zkažen, Leif od první návštěvy v jeskyni nemocen a před několika měsíci znova. Že ty i Alenka a trochu i já, my všichni, kdo jsme se přiblížili těm podivným obrazům na stěně, jsme se nachladili! Nachladili! Nesmysl!"
Konečně ze sebe shodil mokrý plášť, popadl přístroj ležící na stole a strčil mi ho rovnou pod nos.
"Víš, co to je, Jyrry?"
"Nemám tušení."
"Tak já ti to povím. Geiger. Geiger-Müllerův počítač radioaktivních částic. Ano, nekoukej na mne tak vyjeveně. Ti půvabní, krásní a zvláštní ptáčkové září. Jsou radioaktivní, a to tak silné, že jen trochu delší pobyt v jejich blízkostí znamená smrt. Tak - a teď to víš."
Alena Králová o neuvěřitelné domněnce
Byla jsem z toho celá pryč - koukala jsem z Jirky na doktora Bjelkeho a zpátky jako na turnaji stolního tenisu a nevěděla jsem, o čem je vlastně řeč. Teprve za chvíli mi to spojenými silami vysvětlili - asi abych neječela, když mi Bjelke odebíral injekční stříkačkou ze žíly krev, zrovna tak jako Jiřímu a Leifovi. Jirka pak na oplátku píchl jeho.
Dozvěděla jsem se, že nejsem vlastně vůbec nachlazená, ale že mám nemoc ze záření, protože jsem se zrovna tak jako Jiří motala moc blízko těch ptačích ohav. Bjelke odběhl odevzdat zkumavky naší vyceděné krve do laboratoře hafnafjórdurské polikliniky k sestavení krevního obrazu čili spočítání bílých a červených krvinek. Říkal, že prý se podle toho pozná stupeň vážnosti onemocnění.
Nu - já jsem věděla i bez krevního obrazu, že mi toho moc není. Vlastně mi už bylo docela dobře, a když jsem to Bjelkemu řekla, odpověděl, že si to taky myslí a že mu spadl kámen ze srdce. Mohlo to prý dopadnout hodně špatně, kdybychom se byli kolem těch protivných obrázků pohybovali kapánek déle. Dohodli jsme se s Jirkou, že obrazy ptáků asi objevili staří obyvatelé Islandu, snad pohanští kněží, druidové, poznali jejich účinky a využívali je ke svým záměrům. Jirka přišel na to, že například celodenní modlitbičky k obrazu v žule určitě stály kajícníka život - zejména byl-li to pasák ovcí, a ne rytíř, Viking, obrněný jako konzerva a tím alespoň trochu chráněný proti účinkům zhoubných paprsků. Nález pak upadl v zapomenutí, snad s příchodem křesťanství, a udržel se jen v ústním podání ságy, pověsti, krákorané babkou pod Sneffelsem.
"Slíbil jsi poslat ke Sneffelsu profesora Sörenssena, Bjelke!" připomněl Jirka.
Bjelke si proti svému zvyku zapálil cigaretu z balíčku, který ležel už kdovíjak dlouho nepoužívaný na kuřáckém stolku.
"Slíbil - Jyrry. Ale nepošlu. Přemýšleli jsme o tom s Leifem po celou zpáteční cestu dnes v noci. Podívej, Jyrry - ty jsi komunista, viď? Já vím - mluvili jsme o tom u tebe, v Praze. Já jsem tehdy řekl, že komunista nejsem a byl jsem ti velmi vděčný, žes mě nepřesvědčoval, nehádal jsi se se mnou a nepřestali jsme být přáteli. Pamatuju se jako dnes, co jsi mi tehdy řekl: komunismus není vývozní zboží, Bjelke. Ten si musíte udělat vlastníma rukama u vás doma ... Řekl jsi to tak, viď?"
Jirka kývl, ale mlčel.
"Já jsem o tom hodně uvažoval - i když jsme si třeba povídali o Vernovi a broucích. Praha, vaše země a ty, Jyrry, hodně pošramotily mou víru ve spásné tradice našeho národa, kterých se prý musíme držet a pokud možno z nich vždy a všude vycházet. Víš, Jyrry, my jsme země tradic. Náš sněm, Althing, zasedá pod širým nebem zrovna tak jako před tisícem let, náš prezident, stejně vázaný tradicí neúřaduje v Reykjavíku, kde je bezmála polovina obyvatelstva republiky, ale ve vesničce Bessastadiru, tak malé, že ji skoro ani na mapě nenajdeš - a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Naše tradice, naše zvyky, národní sebevědomí a hrdost nás uchránily tisíc let.

Labels:

Tuesday, February 02, 2010

Nachlazení - víte, mně se to od samého počátku zdálo moc divné nachlazení. V předsíni Díry svatého Patrika nebyla žádná zvláštní zima, dokonce tam bylo tepleji než venku, v kráteru. To už je taková specialita jeskyní - v létě se tam příjemně zchladíte, a v zimě dokonce trochu ohřejete. Kromě toho jsme byli na Thorgunnovu radu oblečeni jako na severní točnu a vrchol všeho: nikdo z nás nekašlal ani si nestěžoval na bolesti na prsou a na takové ty věci, co většinou nachlazení doprovázejí. Nu ovšem, ani já, ani kolega Bjelke jsme se necítili oprávněni mluvit internistům do řemesla - ale jak říkám: od samého začátku nám to bylo hodně divné.
Bjelke musel vynaložit všechnu sílu a vytrvalost v těch čtyřech hodinách, co jsme jeli točitou silnicí kolem pobřeží od Stapi kolem Breidifjórdu a Faxa-fjórdu do Reykjavíku. Hlavním městem projel jak bouřka - ostatně bez překážek. Na ulicích byly jen kočky a několik opozdilých námořníků, kteří se zdrželi v hospodě, a ovšem skupinky pískajících a halekajících amerických boys, nevědoucích, co s časem a přebytkem konzervované a chewinggumové energie. No - a pak už jsme za chvilku byli v Hafnarfjórduru, propletli jsme se přístavem a zakotvili mezi obrovskými balvany, rozsetými po předměstské čtvrti, v Bjelkově vilce.
Leif zůstal doma v Reykjavíku. Cítil se docela dobře a slíbil, že se druhý den v Hafnarfjórduru ukáže.
Pamatuji se jen matně, co se s námi dělo. Vím, že mi Alena opírala hlavu o rameno, že nám Bjelkova maminka vařila něco hodně horkého a hodně sladkého - a pak jsme spali. Já s horečnými sny, v nichž se střídali zubatí žuloví ptáci s rozzlobenými stařenami a s hady runového písma, které jsem za nic nemohl přečíst. Potom se ve mně rozkývalo obrovité kyvadlo sem a tam, sem a tam, kyvy se pořád zvětšovaly, byly už velké jako svět a já se jim marně a zoufale bránil, cítil jsem, že budu rozdrcen, že se zřítím do Díry svatého Patrika a budu hořet jako magnéziová pochodeň, a zase sem a tam a sem a tam ...
Ráno nám všem bylo trochu lépe. Pobledlý Bjelke v rudém županu chodil jak milosrdná sestra z jednoho pokoje, kde ležela Alena, do druhého, kde jsem ležel já, a snažil se nás přesvědčit, abychom se z postelí ani nehnuli. To se ví, že marně. Doktora tak snadno v posteli neudržíš a Alena, nu, Alena prostě držela se mnou a vstala taky, ačkoli jsme se oba motali a přidržovali postelí jako vzájemně se podporující spolek stoletých.
V poledne už jsme zasedli k "válečné" radě, které se zúčastnil také Leif.
Přijel autobusem z Reykjavíku v dobré náladě a znamenité kondici. Také Bjelkemu se už vedlo docela dobře. Jen já s Alenou jsme ještě cítili na zádech hroznou tíhu a v údech slabost.
Prvním bodem byl nález podivuhodných ptáků. Nikdo z nás nedovedl vysvětlit ani jejich původ, ani techniku, jakou je jejich dávný tvůrce nacpal do žulové skály. Že se tak stalo před dost dlouhou dobou, možná před celou řadou staletí, nikdo z nás nepochyboval - zřetelně o tom svědčilo zvětralé okolí skály a oxidovaný povrch neznámého kovu.
Bjelke přinesl z knihovny velikánskou knihu o umění přírodních národů - nenašli jsme tam však nic, co by se alespoň zdaleka podobalo obrazům v jeskyni.
Bjelke uvažoval o otázce, proč prý zobrazení ptáci neměli oči. Pokud jsem si já pamatoval, oči měli - a také se mi nezdáli nijak zvlášť podivní svým peřím. Chvilku jsme si je malovali na kousky papíru a přeli se o skutečný tvar, až Alena dostala ohromný nápad - vyvolá filmy, na nichž jsou ptáci zachyceni, nebo alespoň jeden - a bude po starostech.
Přes Bjelkovy zdravotnické námitky zmizela hned se svým nádobíčkem v koupelně, hodila přes okno pokrývku (to byste nevěřili, jak jednoduše to zkušení fotografové se svým řemeslem dovedou) a nechala nás za dveřmi vykřikovat, kdy uplyne deset minut pro pobyt filmu ve vývojce a kdy další tři, abychom se na něj mohli podívat.
Bohužel, nepomohla nám. Odemkla, vyšla z koupelny a nesla v prstech mokrý a okapávající film - docela k nepotřebě zčernalý, skvrnitý, jen tu a tam s nezřetelnými stopami kresby.
"To jsem blázen," kroutila hlavou Alena. "To se mi jaktěživo nestalo! V koupelně je přece tma tmoucí, aparát mám tisíckrát vyzkoušený, film taky, a přece film vypadá zrovna tak, jako by byl osvětlený ... Není tam nějaké záhadné, čarodějné světlo, které svítí z Díry svatého Patrika skrze fotoaparáty, moudří páni doktoři? Nebo že by duchové vašich Vikingů pronásledovali všetečné fotografky?" obrátila se na Bjelkeho.
Zasmáli jsme se, Bjelke těšil Alenu, že se nic nestalo, že se do jeskyň tak jako tak vrátíme a můžeme fotografovat znovu, a Leif se šklebil a snažil se na zkaženém filmu rozeznat svou tvář. Najednou se Bjelke zarazil uprostřed věty, vykulil oči a vběhl do vedlejšího pokoje. Za chvíli byl zpátky, oblečený právě tak jako předešlého dne při návštěvě Sneffelsu.
"Leife - musím na pár hodin pryč. Pojedeš se mnou ?"
Vždy klidný a.lhostejný Leif jenom kývl.
To se ví, že jsme s Alenou protestovali, tahali oba za rukáv, ukazovali oknem, kde se za květináči a za sklem hrnuly provázky vody z šedivé oblohy. Marně. Pak už jsme se jen dívali, jak Bjelkova Iza rozstříkla hlubokou louži před domem a zmizela směrem k Reykjavíku.
Na rozloučenou nám Bjelke doporučil, abychom se s Alenou bavili co nejlépe, nevycházeli ven, nenamáhali se a neutírali jeho mamince nádobí, že by se urazila. Inu - samozřejmě že se neurazila, když jsme se jí motali kolem stolu s utěrkami, ačkoli naše dorozumívání bylo hodně svízelné. Stará paní uměla jen pár slov německy, my vůbec ne islandsky, a tak nezbylo, než aby nás bavila stejně jako jistě mnoho jiných hostí před námi: rodinným albem fotografií. Na zažloutlých obdélníčcích defilovali Bjelkův otec i děd, Vernův průvodce, strýcové i tety, vesměs rybáři, námořníci, lamači skal a lovci. Jen Bjelke sám (v albu byl co novorozeně, pasoucí hříbátka na bělostné kožišině, jako školák, student a konečně čerstvě promovaný doktor) se zpronevěřil rodovému zvyku - stal se lékařem. Tím byla zábava vyčerpána, stará paní si sedla proti nám do houpacího křesla a za chvíli dřímala - a my jsme následovali jejího příkladu, zvlášť když Alena pobledla a zřejmě se užuž hleděla dostat do svého pokoje a na kutě.
Nemohl jsem dlouho usnout - čekal jsem na Bjelkeho.

Sunday, January 24, 2010

Nachlazení - víte, mně se to od samého počátku zdálo moc divné nachlazení. V předsíni Díry svatého Patrika nebyla žádná zvláštní zima, dokonce tam bylo tepleji než venku, v kráteru. To už je taková specialita jeskyní - v létě se tam příjemně zchladíte, a v zimě dokonce trochu ohřejete. Kromě toho jsme byli na Thorgunnovu radu oblečeni jako na severní točnu a vrchol všeho: nikdo z nás nekašlal ani si nestěžoval na bolesti na prsou a na takové ty věci, co většinou nachlazení doprovázejí. Nu ovšem, ani já, ani kolega Bjelke jsme se necítili oprávněni mluvit internistům do řemesla - ale jak říkám: od samého začátku nám to bylo hodně divné.
Bjelke musel vynaložit všechnu sílu a vytrvalost v těch čtyřech hodinách, co jsme jeli točitou silnicí kolem pobřeží od Stapi kolem Breidifjórdu a Faxa-fjórdu do Reykjavíku. Hlavním městem projel jak bouřka - ostatně bez překážek. Na ulicích byly jen kočky a několik opozdilých námořníků, kteří se zdrželi v hospodě, a ovšem skupinky pískajících a halekajících amerických boys, nevědoucích, co s časem a přebytkem konzervované a chewinggumové energie. No - a pak už jsme za chvilku byli v Hafnarfjórduru, propletli jsme se přístavem a zakotvili mezi obrovskými balvany, rozsetými po předměstské čtvrti, v Bjelkově vilce.
Leif zůstal doma v Reykjavíku. Cítil se docela dobře a slíbil, že se druhý den v Hafnarfjórduru ukáže.

Sunday, January 03, 2010

Když skončila a naše pochodně byly téměř spotřebovány, navrhl Jyrry, abychom se podívali alespoň kousek k ústí Díry svatého Patrika.
Přiznám se vám, redaktore, že jsem tam šel s nechutí, ale nemohl jsem samozřejmě před svými přáteli projevit bláhový strach z něčeho, co by byli jistě nazvali pověrou, nebo ještě hůře - zbabělostí. Leif šel opatrně v čele, aby nedošlo k neštěstí. Asi po sto padesáti krocích jeskyní, která se později zúžila v tunel, jsme došli ke komínu, otevírajícímu se na dně jeskyně. Spadal do hloubky kolmo, jeho ústí bylo jako vyhlazené, podobalo se mramoru a mně v tom okamžiku volky nevolky připomnělo hlazený mramor hrobek a katafalků.
Jyrry odstrkoval Alenu za sebe, opatrně přiklekl, pak si lehl na břicho a pokoušel se dohlédnout ve světle pochodně hlouběji do propasti.
Nedařilo se to ani jemu, ani nám, kteří jsme nakukovali za ním. Pochodeň příliš oslňovala a osvětlovala svým smavým, namodralým světlem spíše nás než nitro Díry Svatého Patrika. Leif vytáhl z opasku jednu z posledních pochodní, zapálil ji po celé délce a vhodil do propasti. Narážela na stěny, rozstřikovala chomáče jisker a konečně zůstala ležet na skalním výstupku několik desítek metrů pod námi. Teď jsme si mohli Díru svatého Patrika prohlédnout lépe.
Hladký byl toliko okraj, u kterého jsme stáli. Několik metrů hlouběji už vytvářela skála jakési schody, nepravidelné výstupky, které slibovaly možnost sice obtížného, ale přece jen proveditelného sestupu do hlubin.
Myslím, že jsme oba, já i Jyrry, osvětleni příšerným světlem z hlubin, používaných na jevištích divadel výhradně pro strašidla a bubáky, myslili na Julesa Verna. Komín odpovídal přesně popisu první etapy sestupu profesora Lidenbrocka se synovcem a Hansem do středu Země. Díra svatého Patrika byla skutečně ústím k tajemství podzemí, nikoli jen jedním z mnoha kráterů na dně Sneffelsu . . .
Záhy se měla naše domněnka potvrdit. Jyrry se chvíli tiše dohadoval s Leifem, pak si upevnil smyčku horolezeckého lana kolem těla a přesmekl se přes okraj propasti.
"Jiří, prosím tě, ne!" vykřikla slečna Alena, ale Jyrry už zmizel v hloubce, osvětlované ještě dohořívající pochodní hluboko pod ním. Vždy klidný Leif opatrně popouštěl lano, přehozené křížem přes rameno, opíral se pevně o žulové balvany a sledoval, zda se slabá nylonová nitka, na které viselo Jyrryho zdraví a možná i život, nedře o ostré okraje skal.
Jyrry ostatně nesestoupil příliš hluboko. Sotva bylo odvinuto několik málo metrů lana, ozval se jeho hlas, znásobený mohutnou ozvěnou, jako by mluvil současně ze všech koutů jeskyně:
"Haló, Bjelke, něco jsem našel! Ve skále jsou ostrým nástrojem vyryta písmena, vypadá to na runy, a jestli se moc nemýlím, tak je to vlastnoruční autogram Saknussemův. Ten, který jsme měli podle Verna hledat na balvanu nahoře. Co tomu říkáš?"
Neříkal jsem nic jiného, než aby se Jyrry co nejrychleji vrátil a abychom pokračovali v průzkumu, až se do Sneffelsu vrátíme lépe vybaveni.
"Počkej, tady je ještě něco," hlaholil hromový hlas z propasti. "Bjelke, člověče, našel jsem ještě jednoho ptáka. Visím zrovna před ním. Jenže tenhle je namalován - vlastně vytepán nebo co - rovnou zobákem dolů do Díry svatého Patrika. Jako by ukazoval cestu. A taky se mi zdá trochu menší. Hej, Leife, popusť ještě kousek! Pode mnou je nějaký skalní výstupek."
Lano sklouzlo o několik decimetrů dále a prohnulo se. Jyrry zřejmě stál na skále.
"Je to tady docela útulné," zavolal na nás. "Rozhodně přívětivější než ve Vjeternici nebo v Barazdaláši. Jen žádné brouky tady nevidím. Mám se pustit ještě dál ? Vypadá to celkem schůdné."
To už na mne bylo trochu mnoho. Vystrčil jsem hlavu až nad hlubinu a za pomoci slečny Aleny a kupodivu i Leifa, kterému se tak nepřipravené speleologické průzkumy přece jen taky zdály ztřeštěností, jsme přemluvili Jyrryho k návratu nahoru do jeskyně. Taktak jsme ještě dorazili k jejímu ústí, než nám vyhořela poslední pochodeň. Víte, redaktore, elektrické svítilny jsou znamenité na cestě po schodech domu, kde bydlíte, ale v terénu plném zrádných propastí, balvanů a kamenů, které se vám jako naschvál pletou do cesty, je přece jen lépe spoléhat se na staré osvědčené pochodně, jen trochu zmodernizované a zlepšené.
V díře svatého Patrika i v jeskyni se nám zdálo světlo pochodní přímo oslňujícím jasem. Když jsme však vyšli do odpoledního denního světla, třeba byla obloha nad kráterem Sneffelsu zatažena. hustými bílými mraky, mhouřili jsme oči jako poloslepá, nedávno narozená. koťata.
Byl jsem šťasten, že se nic nepřihodilo, slečna Alena švitořila jako ptáček a rozvíjela svoje domněnky o původu záhadných kreseb, Jyrry co chvíli zamilovaně nakukoval do zkumavky, kde měl v lihu několik vzácných, a upřímně řečeno, velmi nepůvabných broučků. Dokonce i Leif si pohvizdoval, když chystal naši přesnídávku, oběd a pravděpodobně už i večeři současně. V jeskyni jsme totiž na jídlo ani nepomyslili.
Toho večera jsme nedošli k jednotnému názoru, jak si vysvětlit nálezy prazvláštních obrazů. Podivné bylo, že unikly až dosud pozornosti. Chránilo je ovšem nenápadné a těžko přístupné umístění a snad i pověrčivost obyvatel. Kreslili jsme s Jyrrym plánek předsíně Díry svatého Patrika, na němž jsme po poradě s Leifem a slečnou Alenou zanesli i místa obrazů podivných opeřenců (vypadajících spíše jako "ochlupenci"), Saknussemova podpisu (jenž mohl být také vernovským vtipem nějakého návštěvníka, jak jsme si uvědomovali) i nálezů Jyrryho velevzácných Leptoderinů.
Druhý den jsme na stálé naléhání Jyrryho chtěli podniknout. podrobnější průzkum ústí Díry svatého Patrika a podle možnosti ofotografovat runový nápis i další obraz ve stěně skály. Uléhali jsme v nejlepší náladě - zato ráno se náš malý tábor podobal spíše nemocnici.
Slečna Alena měla nepochybně horečku, stěžovala si na bolesti v hlavě a v kloubech, podobné obtíže měl i Jyrry a ani já jsem se necítil ve své kůži. Na sestup do Díry svatého Patrika nebylo ani pomyšlení.
Jyrry naléhal, abychom si den odpočinuli. Tvrdil, ostatně právem, že nám potraviny bohatě stačí a že je hloupost trmácet se znovu až na vrchol Skartarisu a dolů k mému automobilu, můžeme-li zítra provést předběžný výzkum bez obtíží a bez námahy.
Měl samozřejmě pravdu. Ale mně neustále zněla v hlavě ta podivná, pochmurná rýmovánka, předpovídající, že "smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků ... " Za hodinu byl zkrátka stan složen, zavazadla sbalena a my jsme se vraceli po ledových polích a suti žulových balvanů zpět k okraji kráteru.
Tentokráte to byla horší a smutnější cesta. Alena nemohla nést ani své fotografické přístroje, Jyrry se sice přemáhal, ačkoli byl bledý a pokrytý potem, a statečně klopýtal dopředu, ale z jeho sípavého dechu by poznal i nelékař, že jde z posledních sil. Nakonec vypadal náš postup tak, že Leif přenášel téměř sám s mou, obávám se, málo vydatnou pomocí všechna zavazadla vždy o několik desítek metrů dál, pak se vracel, aby pomáhal Jyrrymu a slečně Aleně, pak znovu na sebe naložil část zavazadel a tak to šlo hlemýždím tempem kupředu. Během cesty jsme několikráte delší dobu odpočívali. Leif vždy vybalil vařič a kuchtil z rozehřátého ledu čaj.
K benzínové pumpě jsme došli dávno po hodině, kdy mělo zapadnout slunce - jenže my byli na Islandu a červená sluneční koule se kutálela po obzoru, aby zapadla jen na několik hodin až někdy kolem půlnoci.
Jyrry i Alena skleslí vyčerpaně na sedadla, já jsem jako v podivném snu spustil motor a zahříval ho, zatímco Leif nakládal zavazadla, když z kamenného domku vyšla nízkými dveřmi, podobnými spíše tunelu, naše známá stařena a dobelhala se k nám.
"Vrátili se stateční mužové se šípy a kladivy, viděli malé ptáky? Hřáli jste je v dlaních?" Nečekala na odpověď a rozesmála se drobným, stařecký m smíchem, který nám ještě zněl v uších, když jsem sjížděl serpentinami nad Budirem na silnici, vedoucí po západním pobřeží k Reykjavíku.

Kapitola 13 - Doktor Kameník o podivném nachlazení
Nevím, co vám doktor Bjelke o naší cestě z kráteru vyprávěl - ale jestli to líčil hodné zle, tak to, mezi námi, redaktore, bylo ještě o chlup horší.
Myslel jsem namouduši už nejméně stokrát, že nedojdu, že si sednu někam na nejbližší kámen a klidně a pohodlně zmrznu. Jen pohled na Alenu, bledou a plahočící se vrávoravě dopředu, mne posiloval. Vlastně ani ne posiloval, spíše zahanboval. Říkal jsem si: Ty, zkušený jeskyňář, chlap jako hora, a kvůli hloupému nachlazení se složíš jako slečinka ... Zkrátka, šlo se dál, hlavně díky Leifovi, protože Bjelkemu taky moc. do tance nebylo.